Psí život

„Už jste někdy slyšel o canisterapii?“ zeptal se doktor Benický doktora Stárka, jehož pobyt ve Zlaté Nirváně se chýlil ke konci. „Slyšel. To je takové to zneužívání ubohých zvířat k léčebným účelům. Něco jako hipoterapie, že ano?“

„Ne. To jste asi špatně poslouchal. Hipoterapie spočívá v tom, že pacienti na koních jezdí. Samozřejmě jen krokem a za přítomnosti terapeuta. Většinou se jedná o léčbu onemocnění pohybového ústrojí, ale taky ne vždycky. Zatímco ke canisterapie stačí pouhá přítomnost zvířete a možnost se ho dotýkat.“

„Já myslel, že jde o cvičené psy, kteří svého pacienta vodí, případně mu pomáhají s různými úkony.“

„To je zase něco jiného. Vy mluvíte o asistenčních a vodících psech, což je dost nákladná záležitost. Výcvik takovýho psa je hodně drahýa někdo ho musí zaplatit. Ale vy nejste ani slepý, ani ochrnutý, ani nemáte žádné záchvaty. Vy takové zvíře nepotřebujete. Vám spíš chybí fyzický kontakt s žívým tvorem. A citový vztah k němu. Vám prostě schází empatická manželka nebo milenka, jenomže to je právě to, s čím máte největší problém. Ne že byste měl nějaké fatální komplexy méněcennosti, to vůbec ne, vy máte sebevědomí na rozdávání, ale současně máte hypertrofovanou představivost a přemrštěné nároky na osoby ženského pohlaví. Vy si ženy, které vás začnou zajímat, okamžitě stavíte na piedestal, na kterém se normální ženská necítí dobře, takže se z něj kouká rychle dostat pryč. Ale vy, jakmile zjistíte, že je to obyčejná osoba s běžnými lidskými chybami, ztrácíte zájem. A naopak. Když o vás nějaká projeví zájem sama, myslíte si, že to musí být nějaké lehčí zboží. Mimochodem, byl vy jste někdy s nějakou profesionálkou?“

„Ne,“ řekl doktor Stárek. „Mně to připadá nechutný kupovat si ženskou jako dobytek. To není nic pro mě.“

„Myslel jsem si to. Ale koupit si psa, to by se vám protivit nemuselo. Sice byste tak nepřišel k sexu, ale já vás stejně podezírám z toho, že vaše libido je tak trochu latentní a probouzí se, jen když s ním zacloumá nějaká silná emoce. Ale citová vazba na psa je něco jiného. Sice existují i zoofilové, ale to není váš případ. Normální člověk chová ke svému psovi podobné city jako k dítěti. A ty vám jako bezdětnému člověku taky chybí. Vy jste prostě citově totálně vyprahlý. Nechtěl byste si pořídit aspoň psa, když už žijete jako singl?“

„Slyšel jsem dobře? Řekl jste ksindl?“

„Ne, to bych si nikdy nedovolil. Vy jste, pane kolego, v jádru slušný člověk, ale se spoustou špatných genů a navíc ve špatné době... Tak jak? Co říkáte na toho psího parťáka?“

„A kde ho mám vzít? To mám začít objíždět psí útulky?“

„To nemusíte. Já znám člověka, který se zabývá výcvikem asistenčních psů. A teď zrovna má jednoho, kterého nemůže nabídnout žádnému vážně postiženému pacientovi. Prý má nějaký zvláštní problém, který to vylučuje. Ale na druhou stranu ho údajně přímo předurčuje k tomu, aby dělal společníka nějakému inteligentnímu a kreativnímu člověku bez předsudků, zato však s bohatou fantazií. Když mi to říkal, hned jste mě napadnul vy.“

„A jak se jmenuje?“

„Ten můj známý, nebo ten pes?“

„Ten pes.“

„Budha. Ale slyší prý i na na jméno Bad.“

„To znamená anglicky zlej, že jo? Vy chcete, abych si vzal nějakého bojového psa? Co je to za plemeno? Rotweiler, pitbull, bullteriér nebo dobrman?“

„Nic takového. Je to labrador, zlatej pes. Barvou i povahou. A neplatí tu žádné nomen omen.To jméno je fonetickou verzí Buda. Adjektivum bad, který znamená špatný, zlý,nebo zlobivý, se přece vyslovuje bed.“

„Dejme tomu,“ řekl doktor Stárek, který měl mizerný hudební sluch a anglicky se nikdy pořádně nenaučil. „Ale v čem je pak ten jeho problém?“

Doktor Benický se poškrábal na hlavě: „No, on údajně umí trochu mluvit. Což je samozřejmě nesmysl, ze zvířat svedou napodobovat lidskou řeč jen papoušci. Asi to bude nějaký trik, ale jako asistenčního psa ho to diskvalifikuje. To by pacienty mohlo děsit. A tak mě napadlo, že když už máte za sebou tu zkušenost s vietnamským břichomluvcem Princem, který nám bohužel předčasně exnul, třeba byste si poradil i s tím psem. Co vy na to?“

JUDr. Stárek zalitoval, že nebyl zticha a doktoru Benickému se svěřil, i když jen částečně. Přiznal mu, že Vientamec uměl mluvit jako břichomluvec, a navíc téměř dokonalou hovorovou češtinou. Ovšem to, že z Princovi tělesné schránky údajně mluvil mimozemšťan, to mu radši neřekl. Ve Zlaté Nirváně se mu sice líbilo, ale už se těšil domů. A taky na lipany, ty rytíře pstruhových vod s fialovými praporci, jejichž hlavní sezóna se rychle blížila.

„No dobře,“ řekl po chvíli zvažování všech pro a proti. „A co by mě ten pes stál, kdybych to s ním chtěl zkusit?“

„Nic.“

„Jak to? Sám jste přece říkal, že asistenční pes je drahá záležitost.“

„To ano. Jenže tenhle je de facto neprodejný. To není asistenční pes, ale diskutér. Ten by moh mému známému akorát tak pokazit pověst a možná že i zničit živnost. Takže se ho potřebuje zbavit. Nechce ho ale samozřejmě jen tak někde uvázat před supermarketem, nebo ho nazdařbůh vypustit v lese. A nemůže ho ani jen tak někomu darovat... Ale vy umíte mlčet. Já bych se za vás zaručil. On na mě dost dá. Taky tu u mě kdysi ležel.“

„Tak dobře,“ řekl JUDr. Stárek, „já bych do toho možná šel. Ale jen s podmínkou, že když to zvíře nebudu zvládat, budu ho moct vrátit.“

„To by snad šlo,“ řekl doktor Benický. „Já to s tím člověkem projednám a když bude souhlasit, dám vám vědět, kdy a kde si můžete psa převzít.“

Došlo k tomu o měsíc později v chovné a výcvikové stanici Podlesí asi tak v půli cesty mezi Prahou a Táborem.

Doktor Stárek se na celou akci chystal jako na nějakou zahraniční expedici. Vlak i autobus zavrhnul, protože se bál, jak by Bad reagoval na košík. Nevěděl, co by si počal, kdyby pes v nějakém hromadném dopravním prostředku najednou prohlásil: „Sundej mi ten košík z tlamy a zkus si, jaký to je, když nemůžeš pořádně otevřít hubu. A já se navíc jazykem celej ochlazuju, protože se nemůžu potit jako ty!“ Jenže auto už neměl a půjčovat si ho kvůli tomu nechtěl. A pokud šlo o psí jízdu na tandemu motocyklu, obával se, že by mu taky nemusela jen tak projít, i kdyby si Bada připoutal na záda jako batoh. A tak se začal na internetu pídit po sajdkáře. Když ji sehnal, dal si ji v servisu připojit ke svému motocyklu a na dopravním inspektorátu si k ní opatřil potřebné papíry a označení.

Ve stanovený den sice vyjížděl z domova s žaludkem scvrklým jak sušenášvestka, ale nakonec všechno proběhlo až nečekaně hladce.

Cvičitel Berousek, který měl pocházet ze známé cirkusácké rodiny, přivedl dobře rostlého labradora na prověšeném vodítku, protože pes se nevzpouzel ani netáhl, předal ho Stárkovi, přidal mu psův průkaz původu, očkovací průkaz i podepsanou darovací smlouvu, podrbal zvíře za ušima a řekl: „Tak se drž, Bade!“, načež podal jeho novému majiteli ruku a dodal: „Vy taky! A kdyby vám to spolu nešlo, zavolejte!“ Načež se otočil a zmizel v domě.

Doktor Stárek se podíval na psa a přišlo mu, že ten se na něj dívá dost skepticky. „Tak půjdeme, co říkáš?“ prohodil, aby se neřeklo.

Ale pes neříkal nic. Ani slovo. Udělali spolu pár kroků směrem k zaparkovanému motocyklu a když byli u něj, oba se zastavili.

„Už jsi jel někdy v sajdkáře?“ zeptal se Stárek, aniž by čekal nějakou odpověď, protože byl přesvědčený, že je to celé nějaký humbuk, a pokud pes vůbec něco umí, tak jen pár dvou či tříslabičných slov, nebo jen pouhých zvuků, připomínajících samohlásky, které při správném rytmu a troše fantazie mohou být vnímány jako celá slova. Jenže byl vedle jak ta jedle..

„Nejel. Ale neboj, já to zvládnu!“ ozvalo se a on by byl přísahal, že to šlo ze psí tlamy, i když odezírat z jejích pysků by asi nešlo. Doktor Stárek se rozhlédl kolem sebe, dokonce se i otočil, ale nikde nikdo. Sklonil se tedy k psovi, pohladil ho po hlavě a zeptal se: „Nechceš sundat to vodítko, co říkáš?“

„To víš, že bych chtěl,“ řekl pes a z jeho tlamy při těch slovech nepříjemně zavanulo. Stárek před psím dechem instinktivně uhnul a Bad řekl: „Promiň, já vím, že mi smrdí z mordy. Potřeboval bych odstranit zubní kámen. Jenže to je drahá sranda, protože se to dělá v narkóze. Já bych se bez ní klidně obešel, jenže sám to žádnýmu doktorovi vysvětlovat nemůžu. Musel bys mu říct – teda pokud bys byl vůbec ochotnej ty prachy do mě investovat - že už mi to párkrát dělali při vědomí a že jsem při tom nikdy nikoho nepokousal. Moh bys třeba říct, že jsem flegmatik. To bys vlastně ani moc nelhal.“

Doktora Stárka něco napadlo a začal psa hladit po hlavě. Drbal ho za ušima i pod bradou a pak mu začal přejíždět rukama po hřbetě, bocích i břiše.

„Hele,“ řekl Bad, „ne že by mi to bylo nepříjemný, ale ty to učitě neděláš kvůli mně. Řek bych, že hledáš mikrofon nebo nějakej minireprák, protože si myslíš, že jsem napíchnutej a že to za mě mluví někdo jinej. Ale jsi na omylu. To mluvím vážně já.“

„Nekecej!“ řekl Stárek. „Psi mluvit nemůžou, to je prostě nonsens. Psi nemají druhou signální soustavu ani žádnej fyziologickej aparát, kterej by jim umožňoval artikulovat.“

„Podívej se, nemá smysl abysme to probírali tady na parkovišti. Nech mě nasednout do tý tvý sajdkáry, zapni mi bezpečnostní pásy a pojeď někam do pryč. Nejlíp k tobě domů. Já ti to tam pak všechno vysvětlím.“

Doma Stárek ukázal Badovi psí boudu, kterou měl pro něj připravenou na malé předzahrádce, ale Bad se nechal slyšet, že on v žádné psí boudě spát nebude.

„Nejradši bych spal v baráku,“ řekl, „a nemusíš se bát, že bych se ti cpal do postele. Já spím s chlapama v jedný posteli nerad a žádnou ženskou tu asi nemáš. To se hned pozná. Takže jestli máš malej byt, klidně se spokojím tady s tou lavicí pod pergolou.“ Vyskočil na ni a hned si vyzkoušel, jak se mu tam bude ležet. „Jo, to by šlo. Tedy aspoň teď v létě. V zimě mě snad necháš spát aspoň někde v předsíni. A večer bych nepohrdnul možností dívat se chvíli na televizí. Aspoň na zprávy.“

Ale to už Stárek otevřel francouzské dveře vedoucí zpod pergoly do malé kuchyně a řekl: „Tak pojď dál a udělej si pohodlí! Stejně mi dlužíš to slíbený vysvětlení svejch řečnickejch schopností. Vždyť ty mluvíš líp než leckterej politik.“

„A co se divíš?“ řekl Bad, který se bez rozpaků vyhoupl do Stárkova oblíbeného ušáku a uvelebil se tam jak královna Alžběta na britském trůnu. „Však taky mám jistou politickou minulost. Tedy kromě jinýho...“

„Jak to myslíš?“ zeptal se ho doktor Stárek, který se tak musel spokojit s nízkou sedačkou, ze které se mu špatně vstávalo, protože ho zlobila předčasná artróza.

„Tak jak to povídám. Podívej se, já už vím, že máš nějaký ty zkušenosti z tak zvanejch setkání jinýho druhu. Ten tvůj psychiatr to vyslepičil Berouskovi a ten to řek zase mně, aby mě připravil na to, co mě čeká a nemine. Jako by mi to nebylo jedno. A možná že sis na daný téma už taky něco nastudoval. Takže jsi trochu obeznámenej s budhistickou vírou v převtělování duší. Což ani zdaleka není jen víra. Tělo je vlastně hmota a duše energie. A pro zachování hmoty i energie platí stejnej zákon. Nevzniká ani se neztrácí, jen přechází z jedný formy do druhý. A duše zas přecházej z jednoho těla do jinýho. Budhisti věřej, že každá duše si tím, jak žije, vytváří svou karmu, podle který pak dostává přidělený tělo pro svůj příští život.Nečeká je žádnej ráj, očistec nebo dokonce peklo, ve který věří většina světovejch náboženství, ale jen stálej koloběh. Žádnej hardisk, kam by se ty duše musely vejít, jen něco jako depo, mezisklad, kde parkujou, než dostanou novej ferman, kterej jim určí jejich příští místo. Jednou dole, podruhý nahoře, případně pořád dole, nebo pořád nahoře. Jak kdo a jak kdy...“

„A cos byl ty?“

„A ty si myslíš, že si to pamatuju?“ zívnul Bad. „Je sice fakt, že i duše se po nějaký době stahujou z oběhu, popdobně jako peníze, ale kdo ví, po jaký? Člověk prej využívá jen pět procent kapacity svýho mozku. A těch zbejvajících devadesát pět procent jsou zkušenosti a dovednosti z minulejch životů. Zakonzervovaný a embargovaný. Jen málokdo se k nim dovede dostat jako archeolog k tisíc let starejm památkám. Já se zatím dokázal prohrabat jen povrchou vrstvou, spraší a naplaveninama. Tak tři,nebo čtyři životy zpátky...“

JUDr. Stárek prožíval něco jako déja vu. Takhle si připadal, když narazil u soudu poprvé na svědka, který byl podle všech indicií naprosto nevěrohodný, ale jeho intuice mu přesto našeptávala, že ho má brát vážně.

„Říkal jsi, žes byl i politik.“

„Taky že jo. Ale to už je dávno.“

„A kdy a kde? Ve které zemi? A jak ses jmenoval?“

„Co já vím. Asi tak před sto lety někde na Východě. Rozhodně mezi budhisty, protože mý tělo pak spálili na hranici. Ale má tehdejší identita je pro mě pořád ještě nezřetelná jak stopy zavátý pískem. A jméno? Něco jako Nahá tma Pandy, což je ovšem blbost, protože to je česky. Možná že jsem byl ženská, protože jsem měl davy obdivovatelů. Nejspíš nějaká Číňanka. Nebo možná Indka.“

„Hitler měl taky davy obdivovatelů a nebyl ženská,“ poznamenal s despektem doktor Stárek.

Ale na Bada to neudělalo žádný dojem. Znovu zívl a pak řekl: „Už mě to nebaví. A mám hlad a žízeň. Co kdybys mi nalil do ňáký misky vodu a dal něco k jídlu. Ale žádný granule, ty nežeru. Takhle králičí paštika kdyby byla...“

„Bude, Bade, všecko bude, ale ještě mi řekni, kým jsi byl úplně naposled, tedy ve svém posledním životě před tímhle životem. Tam už ses snad prohrabal!“

„To jo. Ale zklamu tě. Už tenkrát jsem byl pes. Ovšem ne nějakej obyčejnej čokl, ale pes policejní, nad kterýho není! Pracoval jsem pro Scotland Yard v Londýně.“

„No neříkej!“ Doktor Stárek si nedokázal odpustit ironický tón. „A nepamatuješ se na nějaký případ, na kterém ses podílel?“

„Jasně že jo,“ odfrkl si labrador a olízl se.

„A moh bys mi nějaký uvést? Jen tak, pro zajímavost?“ Doktor Stárek se samou nedočkavostí zatetelil, protože to by muselo být takových deset patnáct let zpátky, a to už dávno dělal obhájce, nehledě na to, že už jako študák se zajímal o velké kriminální kauzy v Německu, ve Francii a především ve staré dobré Anglii, zaslíbené zemi všech čtenářů detektivek, na kterých vyrostl i on. Teď ho přece musí nachytat na švestkách!

„Sorry, ale to bych teda nemoh,“ řekl otráveně Bad. „To je ještě pořád služební tajemství. Zatím mě nikdo nezbavil mlčenlivosti. A jak to tak vypadá, tak už asi ani nezbaví.“

„Aha,“ zamručel Stárek. „To dává smysl. Ale co mi smysl nedává, je, že duše, která má za sebou politickou minulost a spoustu obdivovatelů, skončila jako pes. Tos musel mít hodně mizernou karmu, žes takhle dopad. Jestli tys přece jen nebyl Hitler a tvé tělo nespálili na hranici, ale na zahradě říšského kancléřstvía  polité benzínem. Konečně Hitler měl k Východu dost blízko. Paktoval se s Japonci, fascinovala ho legenda o ztraceným ráji jménem Šangrí-la a za svůj znak si vybral hinduistickou a bughistickou svastiku, i když ta se, popravdě řečeno, vyskytovala už i ve starších kulturách!“

„Hele, to já nevím,“ zavrčel Stárkův čtyřnohý společník. „Říkám ti, že v tom mám guláš. Já jen vím, že jsem si v tý době žádnýho velkýho luxusu neužil. Zato jsem dost často hladověl, dokonce i několik tejdnů. Proti tomu je psí život hotová selanka. Nemusím skoro nic dělat, jen občas na někoho zaštěkat, na na něco ho upozornit, nebo mu něco podat, můžu spát, jak dlouho se mi chce, na procházku se taky dostanu a hlady jsem v psí kůži ještě nikdy netrpěl. Dokonce jsem se moh – aspoň zatím – dívat i na televizi. Na tý já teda dost ujíždím... Takže teď jenom doufám, že jsem si s tebou nějak výrazně nepohoršil. To bych vážně nerad...“

„Neboj,“ řekl doktor Stárek a vstal. „Já nevěděl, jaký máš rád,nebo nerad, tak jsem pro jistotu žádný granule nekupoval. Paštiku ti obstarám někde ve Zverimexu hned zejtra, ale dneska si spolu dáme pečený veprový žebírka. Nemáš nic proti vepřovýmu, že ne? Nejsi náhodou muslim?“

„Pes a muslim? Hrabe ti? Muslimové maj psy za nečistý zvířata. A Číňani je zase žerou. Ne, ne, my psi jsme většinou ateisti a když už si musíme a můžeme vybrat, bereme za svý pány nejradši křesťany. A z katolickejch světců je nám nejsympatičtější svatej František z Asisi ,kterej rozmlouval se zvířatama. Proč myslíš, že si jeho jméno vybral i současnej papež... Ale co kdybysme nechali teologický otázky bejt a tys začal konečně nosit na stůl! Teda sobě na stůl a mně na podlahu...“

„Proč na podlahu? Neříkej mi, že bys nezvládnul jíst u stolu se mnou?“

„Co by ne? To víš, že bych to zvládnul, jenže lidi bejvaj většinou dost alergický na to, aby s nima pes seděl u stolu a slintal jim na božíhodovej ubrus.“

Doktor Stárek se nad Badovým tvrzením na chvíli zamyslel, ale pak mávl rukou: „No a co? Tak asi nejsem plnohodnotnej člen lidský smečky. Třeba jsem byl v některým svým minulým životě taky pes. Když tě tak poslouchám, tak mám pocit, že by mi psí život padnul jako ulitej. Já mám problémy jenom s tím lidským!“

Když pak exadvokát a novopečený pán mluvícího psa doktor Stárek spravedlivě rozdělil kilo pečených žebírek na dva porcelánové talíře s cibulákovým vzorem, pomyslel si, že doktor Benický je ve svém oboru vážně machr a že to s tím psím společníkem vymyslel skvěle. Díky té oboustranné adopci se po dlouhé době cítil zase jako člověk, protože navzdory lidové moudrosti, o které zpívali i Voskovec a Werich, to nejsou šaty, co z nahé opice dělá člověka, ba dokonce ani tituly před jménem nebo za ním, a už vůbec ne výše bankovního konta či platu, ale jen a jen to, že umí žít nejen pro sebe, ale i pro někoho jiného.