Kdo, když ne já?

Zdá se vám, že jsem si to spletl? Ale kdeže! Takhle totiž ve vší tichosti změnili známé listopadové heslo „Kdo, když ne my?" skuteční vítězové „sametové revoluce“, kteří se úspěšně prodrali k moci a zprivatizovali, co se dalo.

Případně zrestituovali to, co jejich předkům či předchůdcům nikdy nepatřilo, anebo se toho domohli v rozporu s československými zákony. A také ti, kteří se naučili na práci nezvítězivších úspěšně parazitovat. Ale patří k nim samozřejmě i lidé pronásledovaní minulým režimem, kteří se konečně dočkali spravedlnosti a dostali znovu příležitost. Ne vždy ji ovšem dokázali využít podle svých představ a pak se z vítězů pomalu měnili v poražené, ke kterým pochopitelně patří i mnozí ti, kteří po roce 1989 přišli o své postavení, práci či sociální jistoty. Dnes tedy poražení demonstrují. Jedni tam a jiní zase jinde. Ale proti čemu vlastně? Proti výsledkům voleb, které si sami prosadili a na kterých se coby voliči (ne)podíleli? Řeknu vám, divná věc. Ale když lidé demonstrují proti výsledkům voleb dokonce i v USA, je to možná v pořádku. Nebo snad ne?

V předvečer letošního 17. listopadu se v českých médiích objevily výsledky sociologického průzkumu, podle kterého si cca 60 % jeho respondentů myslí, že to v listopadu 1989 stálo zato. Údajně jen jedna třetina je opačného názoru. Jenže to je něco podobného jako nedávné předvolební průzkumy ve Spojených státech. Spousta lidí pro jistotu neřekne tazatelům pravdu. A navíc vyhodnocení průzkumu zcela opomíjí skutečnost, že za uplynulých sedmadvacet let zemřela třetina pamětníků a dorostla nová generace mladých lidí, kteří znají někdejší poměry jen zprostředkovaně - z vyprávění rodičů a hrubě zjednodušené výuky ve školách, z konformních knih, filmů a televizních seriálů, jakož i z jednostranné propagandy médií. Takže jde vlastně o překvapivě bídný a pro polistopadové poměry nepříliš lichotivý výsledek.

Já mezi listopadové vítěze rozhodně nepatřil a nepatřím. A ani k přeběhlíkům, kterých je po každé vítězné bitvě nadbytek. Ale nepovažuji se ani za poraženého. Proč ne? Protože jsem dokázal uživit sebe a svou rodinu i ve změněných podmínkách. Protože jsem nikdy nebral popdporu v nezaměstnanosti, přestože jsem svého času dva roky nezaměstnaný byl. A protože jsem nikdy nevyvěsil bílý prapor kapitulace a nevzdal se svých zásad. Vyznávám totiž heslo „Ať jsem třeba bit, jen když se peru!“ Ale na demonstrace pravých i levých …. jistě víte co. Ono se to konec konců i  rýmuje.

Rozhodně totiž nemám v úmyslu dělat někomu na stará kolena politický kompars, nebo snad – nedej pámbu – kanonenfutr.

A ze stejných důvodů tentokrát neotevírám diskusi, za což se slušným čtenářům pokorně omlouvám.