Co, už zase chcete, pane řediteli?

Když jsem učil tvůrčí psaní, mnozí mí žáci neovládali ani interpunkci. Abych jim ukázal, jak může být důležitá, uváděl jsem větu "Co už zase chcete, pane řediteli?" a tu v titulku, která pomohla jedné uchazečce k místu sekretářky.

Tedy alespoň v anekdotě, ve které měly uchazečky o ono místo na páně ředitelovo zazvonění reagovat otázkou zadanou ovšem bez čárky za úvodním tázacím zájmenem.

Proč tady ten starý vtip uvádím? Inu proto, že jediná čárka může změnit smysl a tedy i pravdivost sdělení. Totéž dokáže v televizi tzv. řeč těla či mimika tváře a v rozhlasu zvolený tón. To všechno jsou prostředky, jak zvěrohodnit, nebo naopak zpochybnit pravdivost zprávy nebo výroku a manipulovat tak s veřejným míněním. O vědomém a cíleném vypouštění nepravdivých zpráv ani nemluvě.

To vše jsou zbraně propagandy, reklamy a informační, nebo spíše dezinformační války. Ale co s tím? Myslet si, že patnáct úředníků nového odboru Ministersva vnitra ČR dokáže anylyzovat tisíce zpráv a fám, které denně zazní z televize či rozhlasu, objeví se v tištěných médiích nebo proletí internetem, je směšné.

Osobně jsem omezil sledování televizního a rozhlasového zpravodajství na minimum, noviny už nečtu téměř vůbec a na internertu sleduji jen některé servery a vybrané autory. Podle vlastního uvážení, nikoli podle ministerského dobrozdání. Ale nemyslím si, že bych na to nějak zvlášť vyzrál.

Nedávno mě jeden čtenář obvinill, že jsem se zasekl ve "starých časech." Asi měl pravdu. Nejspíš jsem se skutečně zasekl v dobách, kdy bylo jasnější, jak jsou rozdané karty, i když to chtělo umět číst mezi řádky. V časech, kdy se dalo rozpoznat, kdo s kým a proti komu hraje, a kdy se za každou práci platilo, tedy i za psaní. Buď penězi, anebo postihy. V dnešním amorfním chaosu postmoderny, postpravdy a postsvobody se orientuji mnohem obtížněji. A netajím se tím. 

Najdou se ovšem hlavonožci s IQ olihní, kteří mé hledání zlatých zrnek pravdivých informací a jejich hodnocení označují za nedostatek pokory, a všechno co napíšu, se pokoušejí zadupat do země tím, že mě označují za konformistu, nebo rovnou za kolaboranta. A to buď s komunismem, nebo kapitalismem. To podle toho, k jakému praporu je srdce táhne. Ale ti by jistě označil za kolaboranty i předsedu protektorátní vlády generála Eliáše nebo člena generálního štábu hitlerovského wehrmachtu plukovníka von Strauffenberga. To, že byli oba popraveni, by bylo v jejich očích nejspíš přitěžující okolností.

A tak jsem se definitivně rozhodl, že podobným troglodytům a trothlům přestanu otevírat dveře. Znamená to ovšem, že se připravím i o leckdy zajímavé a povzbudivé diskusní příspěvky přemýšlivých a slušných čtenářů. Ale co se dá dělat. Za všechno se platí - tedy i za znechucení. 

Takže se už podruhé - a snad také naposledy - omlouvám svým slušným čtenářům, že diskuse ke svým příspěvkům už otevírat nebudu.