Naposledy jsem tu psal o tom, že za nedávnou komedii v Poslanecké sněmovně mohli nejspíš ruští hackeři. Ti mohou asi za všechno. Za Trumpovo zvolení, za porážku Mayové, za izolaci Kataru i za prodej zbraní Saudské Arabii. Nebo ne?
Co bude s norky a liškami, až z rozhodnutí českého parlamentu skončí chov tisíců jejich exemplářů v kožešinových farmách, moc netuším. Třeba si je ochránci zvířat rozeberou jako domácí mazlíčky. Ale co bude s brexitem a britskými občany po Pyrrhově vítězství britských konzervativců ve včerejších volbách, to už netuším vůbec
Pro rozhodnutí britské premiérky nerezignovat a sestavit koaliční vládu, přestože ještě před několika dny tvrdila, že by ztrátu pouhých šestí mandátů považovala za porážku, ze které by vyvodila důsledky (tedy i svou rezignaci), existuje šťavnaté, ale vulgární české rčení. Slušně a politicky korektně by se to dalo říct také tak, že si nadělala do úst. Ale co by politik neudělal pro zachování své funkce?! Moje babička o takových lidech říkávala, že se drží své židle jako – a zase jsme u těch proklatých vulgarismů – nu řekněme to třeba po křížovkářsku: že se jí drží jako „trus na pět“ košile. Jaký div, že se jí hned dostalo verbální podpory a ocenění její státnické moudrosti od mnohých evropských i českých politiků.
Ale možná že ji k tomu přimělo samo Její Veličenstvo. V Černých baronech sice pronesl hrabě Šternberk k lampasákovi onu slavnou větu, že on je aristokrat a že buržoazie je jejich společným nepřítelem, ale to už dávno neplatí – pokud to vůbec někdy platilo. Ve velké Británii jsou společným nepřítelem buržoazie, aristokracie i jedné z nejstarších firem světa, zvané „královská rodina“, všichni levičáci. Natož pak nějaký zahrádkář Curbyn, obdivovatel Fidela Castra a jiných jihoamerických revolucionářů.
No fuj!
