Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Jméno nejčtenějšího českého básníka Jiřího Žáčka zná kdekdo. Ale už málokdo ví, že patří do básnické generace "pětatřicátníků", která byla po roce 1989 sametově zadupaná do země. Především kritiky, kteří na ni dřív pěli chválu.

Někteří z těch literárních krtků (ta dvě "i" mi nevypadla omylem) před listopadovým převratem nazývaným sametová revoluce často publikovali v oficiálních  časopisech a novinách, podíleli se na organizování čtenářských konferencí o knihách Leonida Brežněva a i jinak se snažili prosadit v normalizační kultuře, ale po 17. listopadu se rychle vzpamatovali, převlékli své dresy a postupně zaujali rozhodující místa v soudobých periodikách, rozhlasu a televizi, kde tvůrčím způsobem rozvíjejí odkaz samozvaného papeže naší polistopadové literární kritiky Milana Jungmanna. Ano, toho kritika, jenž svého času prohlásil na semináři zahraničních bohemistů, že představitelé "oficiální literatury" byli bez odporu zatlačeni do bezvýznamnosti.

Měl pravdu ten malý velký muž. Nakladatelství odstupovala od uzavřených smluv, vracela autorům jejich k vydání schválené rukopisy, a pokud už byly vysázené a ilustrované, prostě sazbu rozmetala. Polistopadoví revolucionáři se zkrátka chovali stejně jako jejich předchůdci normalizátoři o dvacet let dříve.

Ddědicové a učedlníci M. J., literární krtci druhé kategorie, už jen ryli pod zemí a snažili se vyhrabat na" pětatřicátníky" co nejvíce humusu. Vem, kde vem! Třeba i z úplně jiných zahrádek.

Ale světe div se, devět básníků z generace "pětatřicátníků" se jim přes veškerou dodnes trvající ostrakizaci a cenzuru mlčením zlikvidovat nepodařilo. Měli totiž svého času tisíce a občas i desetitisíce čtenářů, o čemž se lze přesvědčit nahlédnutím do tiráže jejich nejúspěšnějších předlistopadových knih, vesměs rozebraných během několika málo týdnů po vydání. O takových nákladech (a vyprodaných!) si mohou dnešní básníci většinou nechat jen zdát.

Pravda, ne všichni z oné devítky zůstali za dané situace poezii věrní. Někteří přešli k nakladatelování jako např. Josef Šimon, jiní k pedagogické a literárně-vědné činnosti jako Josef Peterka, další k levicové žurnalistice či próze.

Nějaký oslnivý comme back nezažil žádný z nich, to si soudobá literární mafie dobře hlídá, ale na literaturu nerezignovali, to ani náhodou. Přesvědčivě to dokazuje kniha Milana Blahynky "Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků" s podtitulem "disertatio apologetica", která je vybavená i úctyhodnou bibliografií a bohatou fotodokumentací, zachycující kromě jiného tvůrčí kontakty pětatřicátníků s takovými osobnostmi české kultury, jako byli Jan Werich, spisovatelé Bohumil Hrabal a Jaroslav Foglar, malíři Kamil Lhoták a Vladimír Komárek,  muzikanti Vladimír Mišík a ETC, režisér Zdenek Potužil a mnozí další.

Blahynkova kniha je bohužel neprodejná, protože vyšla v nevysokém nákladu, na který přispěli poslanci Evropského parlamentu, sdružení v politické skupině GUE/NGL, ale čtenářům bude dostupná ve velkých a významných knihovnách.

Řekl bych, že zejména pro studenty, kteří se zajímají o necenzurované a neokleštěné dějiny české literatury, může znamenat "pecku" svého druhu.