Starci na netu a novináři v pasti

V uplynulých dnech se v českých médiích objevily informace o průzkumu seniorských aktivit na internetu pod názvem parafrázujícím první a nejslavnější český filmový muzikál Starci na chmelu.

Pod titulkem Starci na netu v něm jeho autoři „nabonzovali“ starší generaci jako množinu omezených hlupáků, kteří po internetu bezmyšlenkovitě přeposílají nejrůznější články a zprávy, aniž by si ověřovali jejich pravdivost a „ozdrojovanost“, a šíří tak dezinformace z dílen „ideodiverzních centrál“. Poslední termín uvedený v uvozovkách jsem si ovšem vypůjčil ze slovníku dob dávno minulých, protože – hezky česky řečeno – sedí jak praseti feremetka.

Ne že by ona základní informace byla nepravdivá. Staří lidé jsou většinou pomalejší a pohodlnější než mladí a mívají odlišné zájmy. Vyčítat jim, že častěji přeposílají nejrůznější články, které dostávají jako přílohy mailů od svých přátel či známých, jimž důvěřují, aniž by si jejich pravdivost nějak ověřovali, je stejně hloupé (a asi též marné), jako vyčítat mladým lidem, že dělají v podstatě totéž, když sdílejí nejrůznější neprověřené zprávy a články na facebooku, kde jsou senioři mnohem méně aktivní. Takže celá studie, zpracovaná údajně na nejmenované vysoké škole, má cenu použitého toaletního papíru.

Zejména pak v době, kdy sílí vliv investigativních novinářů, kteří údajně suplují orgány (ne)činné v trestním řízení a přitom leckdy stojí i u zrodu nejrůznějšíchfuck newsa konspiračních teorií. Tzv. investigativci jsou všude ve světě dobře placeni, většinou lépe než obyčejní reportéři – podobně jako jsou jejich kolegové zvaní paparazzi lépe honorovaní než běžní fotografové. Ale jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Měl by být asi takový jako mezi soukromým „očkem“, jehož byznysem je slídění a pořizování kompromitujích fotek nevěrných manželů a manželek, a své cti dbalým soukromým detektivem, který pátrá po důkazech pro obhajobu, nebo odhaluje skutečné pachatele trestných činů. Měl by být, ale většinou není. Paparazzi sledují celebrity, aby pořídili nějaké senzační fotky z jejich soukromí, fotky, z nichž žijí bulvární časopisy, zatímco investigativní žurnalisté se zaměřují na odhalování skandálů, ev. trestné činnosti VIP, zejména pak politiků

Jen pár dnů po publikování výsledků zmíněné studie došlo k vraždě mladého slovenského investigativceJána Kuciaka a jeho snoubenky.Měl jsem možnost probrat onu krvavou slovenskou aktualitu s několika českými a slovenskými výtvarníky i s několika českými a slovenskými novináři ještě dříve, než došlo na Slovensku k údajně největším demonstracím od roku 1989.A až překvapivě často jsem se setkával s dosti odlišným postojem a hodnocením celé kauzy. Jistě, každá vražda je odsouzeníhodná, ovšem nájemná vražda provedená profesionálním zabijákem je zvláště pobuřující, ať už za ní stojí mafie, soukromá osoba nebo politik, a odsoudil ji pochopitelně každý, s kým jsem o případu mluvil. Ale byla to opravdu profesionální likvidace nepohodlného novináře? Proč potom vrah zabíjel i jeho snoubenku? Nebyl náboj ponechaný na místě činu, které prý znamená vzkaz, že tak dopadne každý, kdo bude ve věci pokračovat, jenom snahou zavést policii na falešnou stopu? Nevraždil náhodou jen nějaký zhrzený nápadník zabité dívky, nebo žárlivý, protože méně úspěšný novinářův konkurent?

Možné je samozřejmě všechno, ale většina médií podle mého názoru dospěla až příliš rychle k závěru, že šlo o nájemnou vraždu, za kterou stojí osoby s podezřelou minulostí a nějakou tou vazbou na slovenského premiéra Fica. Nemohu se zbavit dojmu, že "sedmá velmoc" opět jednou fatálně selhává, ingnoruje presumpci neviny a pomalu ale jistě rozdmychává další z honů na čarodějnice, jakých lidstvo od dob působení inkvizice přes prvorepublikovou „hilsneriádu“, tuzemské politické procesy a činnost McCarthyho výboru pro neamerickou činnost z počátku 50. let až po známý „únik“ Kubiceho zprávy v předvečer českých voleb do poslanecké sněmovny v roce 2006, jenž vedl až k volební porážce ČSSD, zažilo už spoustu.

A veřejnost názorovém tlaku médii jako obvykle podléhá a bezmyšlenkovitě papouškuje názor, že dojnásobná vražda investigativce a jeho snoubenky znamená nebezpečné ohrožení slovenské demokracie. Inu, možná že ano. Ale možná že také ne. Nelze přece vyloučit, že jde o ryze kriminální delikt, který se někdo pokouší zneužít k likvidaci svých politických oponentů.

Zásada, že se občané nemají sami pokoušet odhalit či zadržet ozbrojené zločince, protože tím riskují život, by měla v jistém slova smyslu platit i pro novináře. Jinak se totiž ocitají ve dvojité pasti. Tím, že svá podezření a případné důkazy nezákonné činnosti okamžitě neoznámí orgánům činným v trestním řízení, sami porušují zákon a vystavují se možnosti soudního postihu. A tím, že se sami snaží odhalit mimořádně závažnou trestnou činnost vysoce postavených osob a vysloužit si tak žurnalistické ostruhy a s nimi spojený rychlý profesní postup či mimořádné honoráře, riskují dokonce smrt.

Ale není to jen marná lásky snaha chtít po bulvární žurnalistice a mladých ctižádostivých novinářích v konzumní společnosti řízené a ovládané tržními principy více etiky a pudu sebezáchovy? Obávám se, že je. Vždyť o peníze jde až v první řadě.