Mnoho povyku pro nic?

Festival Divadelní svět Brno 2018 budí nezvyklé vášně kvůli představení Naše násilí a vaše násilí Olivera Frljiče, ve kterém Ježíš znásilňuje muslimku. Brněnský magistrát dokonce uvažoval o jeho zákazu a chystají se i demonstrace.

Proti uvedení oné inscenace jsou především katolíci, ale nejen oni. A proti nim stojí většinou liberálové, kteří se zaklínají svobodou projevu. Na internetu jsem zaznamenal i odkaz na slavný Formanův film Lid versus Larry Flynt. Autor onoho příspěvku tvrdí, že zhlédnutí onoho Formanova snímku otevře lidem oči. Bohužel nedodal jak. Zmíněný film se totiý běžně interpretuje jako oslava americké svobody projevu, ale Miloš Forman byl všechno, jen ne autor nějakých prvoplánových agitek, a jeho Larry Flynt ve svém druhém plánu ukazuje i to, kam takové bezbřehá svoboda může vést - a to přímo na osudu hlavního "hrdiny". Záleží jen na divákovi, do jaké míry je ochoten a schopen se nad filmem zamyslet. Což ovšem platí i o jiných Formanových filmech - od Černého Petra přes Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Amadea až po Goyovy přízraky.

Ale vraťme se k inscenaci Olivera Frljiče! Docela by mě zajímalo, jak by se lidé - včetně umělců a profesionálních kritiků - stavěli k tomu, kdyby někdo napsal a inscenoval hru (případně natočil film), kde by Obama znásilňoval bělošku, Trump Mexičanku, Angela Merkelová Turka anebo Golda Meierová německého křesťana.

Umělecká svoboda je hezká, ale dvousečná věc. Pokud má své meze, nutí umělce k tomu, aby se snažili vyjádřit své myšlenky a pocity při jejich respektování, anebo k vynalézavosti při jejich obcházení, či doklonce k nemalé odvaze při jejich posouvání a překračování. Ale bezmezná svoboda vede některé tvůrce k tomu, aby se ve snaze zaujmout publikum předháněli v prvoplánovém zobrazování násilí, sexu a brutality všeho druhu. Což nepovažuji za nejšťastnější tendenci současného západního - a tedy i našeho - umění.

Tady ovšem žádná cenzura nepomůže. Ani ta stávající a skrytá, vydávaná za svobodu médií, nakladatelství, filmových studií, různých dramaturgických a redakčních rad, ale i umělecké kritiky na  svou vlastní svobodu výběru, čemu poskytnou publikační prostor nebo svou kritickou pozornost, přičemž záplava pokleslé komerce i vysloveného kýče je nechává v klidu, protože ty jsou pro změnu hájené svobodou podnikání.

Tady (si) může pomoci jedině obecenstvo. A čím? No přece tím, že svou pozornost odvrátí od bulvárních médií a podbízivého umění k něčemu jinému.

Ale k čemu, když opravdu seriozních médií ubývá jak tajícího sněhu, soudobá filmová tvorba nesnese srovnání s českou filnovou vlnou šedesátých let, která zrodila i Miloše Formana, a naše současná divadelní avantgarda nemá na autorská divadla z dob normalizace ani náhodou? A to včetně mého oblíbeného brněnského divadlka Husa na provázku, které v normalizačních dobách muselo ze svého názvu vypustit slovo "husa", aby v lidech náhodou neevokovalo jméno a roli Gustáva Husáka. O čemž ale sám Husák neměl ani tušení.

Jenže lidská opatrnost (či spíše zbabělost) a nežádoucí přizpůsobivost jsou - v čase i politickém prostoru - zatím neomezené. Bohužel.