Za rok se vrátím...

Tedy, budu-li ještě živ. A kam? Přece na setkání blogerů IDNES, na kterém jsem byl letos poprvé, ale doufám, že ne naposled. A že jsem nic nevyhrál? Jak to že ne? Copak setkání s příjemnými a vesměs talentovanými lidmi je nic?

A dobrá nálada, jídlo, pití a pocit, že jsem na chvíli omládl? Taky nic? Ale kdeže.

Ovšem vůbec nejhezčím zážitkem pro mne bylo letmé setkání s Markétou Šichtařovou a jejími dětmi, které přivedla s sebou. Sám jsem nemálo pyšný na to, že mám také pět dětí (plus devět vnoučat a jedno pravnouče), ale já k tomu potřeboval tři partnerky. Markéta Šichtařová to zvládla s jedním tatínkem. A zvládá toho mnohem a mnohem víc!

Takže: kdyby se někdy udělovala cena Absolutní vítězka blogu života, věděl bych pro koho hlasovat.

Letos jsem hlasoval (v té obyčejné blogerské soutěži) pro autory a autorky, kteří se (až na jednu) neprobojovali ani do finále. Ale co na tom záleží. Vždyť blogerů na IDNES jsou prý tři a půl tisíce! A já čtu nejraději příspěvky pouhého zlomku z nich. Příspěvky, které většinou nemívají nijak zvlášť vysokou čtenost ani karmu. Dokonce s nimi a s jejich autory ne vždy a ve všem souhlasím. Ale něco mi dávají, takže se na ně těším.

Snad se na ně tedy budu moci těšit i nadále, přestože jsem se letos s jejich autory a autorkami (až na tři výjimky) v restauraci Zubejda nepotkal.

Však taky, kdyby měli dorazit všichni, kteří sem na blog občas něco napíšou, muselo by se takové setkání konat někde na fotbalovém hřišti.

Jenže pak bychom se tam všichni navzájem těžko potkali a aspoň trochu poznali. A já mám radši komornější setkání než masové akce. Což neznamená, že bych byl nějaký vedgetarián...

Takže: dá-li pámbu, za rok nashledanou!