Tajná válka v Kurvystánu

Inženýr Josef K. byl polymorbidní pacient,který pravidelně docházel k devítiodborným lékařům.Tím posledním bylurolog, o kterém ovšem jehovrstevnícimluvilijako o ornitologovi.(Chodili k němu už skoro všichni.)Vypadá tomožnájako horor, ale nadarmo se neříká, že všechno zlé je pro něco dobré. U zápisu na vojnu, kterýabsolvoval koncem 60. let minulého století,dostal bez problémů odklad a o rok pozdějiimodrou knížku. Proto hodostpřekvapilo, když muteďpřišel od vojáků dopis, kterým hozvali k přezkoumání zdravotního stavu.Ale protožez médií věděl, že se připravuje znovuzavedení povinné vojenské služby (dokonce i pro ženy), nebraltona lehkou váhu.  

Konec konců to bylasrovnatelná pitomost.Nejraději by bylzavolal někomu,komu by mohl vysvětlit, že jdezřejměo omyl, protože mu bude v květnupětašedesát, a navíc je uždeset letv invalidním důchodu,jenže nebylo kam volat. Na dopisní obálce sice byla poštovníadresaodesilatele adopis měl stejnou hlavičku, ale telefonní číslo i mailová adresa chyběly. Zkusil tedy zatelefonovat na ministerstvo obrany a pakina generální štáb, ale k nikomu kompetentnímu a současně informovanému se nepropracoval.Takžeto vzdal ajako disciplinovaný občan seve stanovený den a hodinurozjel na svém motocykluna uvedenou adresu.(Starý ale vymazlený Harley-Davidson byl jeho jediná radost.)

Trochu ho zarazilo, žena uvedeném místěsepřed nímtyčila typická moderní administrativní budova zesklaaocelia žena jejím průčelí viselo snad dvacet firemních tabulek, mezi kterými musel tu správnouchvílihledat. Ale našel ji. Stálo na ní:

Armáda ČR

útvar skrytého nasazení

9. patro

A tak vešel, předložil občanský průkazobéznírecepční, ta ho zapsala, stiskla bzučák a on prošel turniketem k výtahům. Vyjel do devátéhoposchodí, kde na orientační tabuli na zdi našel hledané číslo dveří a na nich pak nenápadnou jmenovku:

pplk. MUDr. Soňa Macková, CSc

Zaklepal na dveře a když uslyšel mužsky ráznou výzvu: „Vstupte!“, vstoupil. V nevelké kanceláři seděla za psacím stolem prošedivělá ženav uniformě.

„Vítám vás, pane inženýre,“ řekla dříve, než stačil pozdravit a představit se.

„Vy víte, kdo jsem?“ podivil se inženýr K.

„To patří k mým služebním povinnostem. Posaďte se, pane inženýre!“ řekla a ukázala hlavou na otočnou židli pro návštěvy. „Jinak bych si vás nepozvala.“

„Sedat si nebudu,“ řekl inženýr K. podrážděně, „tonestojí zato.Já vámchcijenříct, že se jedná o omyl. Mně je pětašedesát a jsem už deset let v invalidním důchodu.“

„Žádný omyl, pane inženýre, to se pletete. Ale když se posadíte, tak vám to ráda vysvětlím. Věc je totiž poněkud složitější, než si myslíte.“

A tak se posadil a čekal.

„Musíte mě omluvit, že začnu poněkud zeširoka,“ řekla podplukovnice, „ale, jak sám uvidíte, je to nezbytné... Nejprve vás seznámíms jednou historickou skutečností, o které se moc neví... V roce 1977 rozhodl tehdejší prezident republiky Gustáv Husák o administrativním převedení Severomoravského kraje z České do Slovenské socialistické republiky. Proběhlo to tak, že svůj návrh předložil předsednictvu ÚV KSČ a zdůvodnil ho tím, že Slovensko svůj nedostatek černého uhlímusířešitdodávkami z ostravsko-karvinského revíru, který leží nejblíž republikovým hranicím a má dobré železniční spojení Východoslovenských železáren v Košicích,a že v důsledku tohona Ostravskužijea pracujenejsilnější slovenská menšina v Čechách a na Moravě. Poukázaltakéna skutečnost, že navrhovaným administrativním opatřením se vyrovná územní nevyváženost mezi oběma republikami,což bude jistá odměna za to, že Slováci prokazují věci socialismu větší oddanost a věrnost než Češi, jak dokazuje fakt, že na Slovensku nejsou skoro žádní disidenti a tudíž ani excesy typu Charty 77. Politbyro návrh svéhogenerálního tajemníka jednomyslně schválilo, načež uložilo předsedovi federální vlády, oběma předsedůmvládrepublikových, jakož i předsedovi Národního shromáždění ČSSR celou věc – včetně potřebných zákonných úprav - urychleně provést, a to v režimu utajení. A tak se také stalo. Na veřejnost to nakonec sice prosáklo, jako ostatně všechno, ale koho to tenkrát zajímalo? Nikoho. V životě obyčejných lidí se téměř nic nezměnilo, takže se na to zase rychle zapomnělo...“

Inženýr K. cítil, že mu stoupá nitrolebeční tlak a tím pádemmui lezou oči z důlků.

„Vy si ze mě střílíte,“ řekl nejistě.

„To bych si nikdy nedovolila,“ řekla plukovnice, „na to řešíme příliš vážné věci.“

Jenže inženýr K. místo „na to“ slyšel „v NATO“ a upřímně se vyděsil: „Proboha, můžu se zeptat jaké?“

„Vám to ještě pořád nedochází? To se divím. Copak vy nevíte, že v Bratislavě, konkrétně na náměstí Slovenského národního povstání, došlo v nedávné době k mohutným, několik dní a nocí trvajícím demonstracím, proti kterým zasahovala policie i armáda, že tam byly desítky mrtvých astovkyzraněných a že v důsledku toho došlona Slovenskuke státnímu převratu? Prezident uprchl nado Maďarska– konec konců, má nejen slovenské, ale i maďarsképředky, a vlády se zmocnili nacionalisté a slavjanofilové, kteří se orientují na Rusko.“

Inženýr K. se na své židli netrpělivě zavrtěl: „To všechno samozřejmě vím, ale co já s tím? Slováci jsou už třiadvacet let samostatní, takže si můžou dělat, co chtějí!“

„To jistě můžou, pokud ovšem nenarušujínaše zájmy. Nezapomínejte, že přes slovenské území k nám proudí z Ruska nejen nafta, ale i plyn. A co kdyby nám Slováci omezili dodávky, jako to udělali před pár lety Ukrajinci?“

„No, to bylotenkráttrochu složitější.“

Plukovnice do něj zapíchla oči jako jehličky při akupunktuře.

„To máte pravdu, ale je tu ještě jeden problém. Jistě víte, že nová slovenská vláda prosadilakromě jinýchprávních noremtakénový jazykový zákon. Na Slovensku je teď jedinou úřední řečí slovenština. Možná že to bylo namířené víc proti Maďarům, ale doplácejí na to i Češi na Ostravsku, to je vám snad jasné, ne?“

„To mě nenapadlo. Já prožil na Slovensku skoro čtyři roky, takže slovensky umím. Mně by to asi nevadilo. A řekl bych, že by to nemuselo vadit ani těm ostravským Čechům. Jistě se za ta léta taky naučili slovensky.“

„Budete se možná divit, ale ne všichni. Jiná věc je hovorová slovenština a jiná spisovná. Zatím mohli Češi na severní Moravě vést všechna úřední jednání v češtině a mohli posílat děti do českých škol. Ale teď? Češi na Ostravsku se začínají bouřit.“

„No ano, něco jsem zaregistroval, ale jánatelevizi aninanovinymoc nedám. Ono se to jistě nějak setřese.“

„Myslíte?Zatím to vypadá tak, že naši krajané na severní Moravě by rádi setřásli slovenské okovy,“ řekla plukovnice pateticky a oči se jí bojovně zaleskly.

„No dobře, dejme tomu. Ale já pořád nechápu, cojás tím mám mít společného?!“

„Vydržte, už jsme u toho. Máme signály, že v historicky krátké době dojde na severní Moravě k referendu o odtržení od Slovenska. A výsledek takového referenda jecelkem jasný. Následovalo by vyhlášení samostatnosti a vzápětí žádost o přijetí do České republiky.Ale také máme signály, že slovenská proruská vláda k tomu nechce nečinně přihlížet. Chystá všeobecnou mobilizaci a soustřeďuje vojenské jednotky v prostoruŽilinya Martina. Taky máme od zpravodajců informace, že se Slováci obrátili na Moskvu se žádostí o pomoc. Ale lišák Putin do toho nechce otevřeně jít. Slíbiljenposlat vojenské poradce a materiální pomoc.Alenám jejasné, co to znamená!Přece v tom nenecháme krajany samotné! Ovšem ani my si nemůžeme dovolit vyslat krajanům na pomoc pravidelnou armádu. Nebudeme přece dráždit hada bosou nohou! Proto zatím dáváme dohromady expediční sbor, který budeme vysílatpostupněna návštěvu příbuzných a přátel, za turistikou, na služební cesty a tak podobně. A aby ti jednotlivci nevzbuzovali nějaké podezření, rekrutujeme je z řad seniorů, zdravotně a tělesně postižených, věřících, kterým jejich víra za komunistů nedovolovala vzít do ruky zbraň, atakyžen. Prostě nevojáků, chápete?“

„Takže vy mě chcete poslat doválky?“ vyjekl zděšeně inženýr K.

„Líp bych neřekla,“ řekla plukovnice.

„Ale co bych tam byl asi tak platný? Vždyť jsem invalida!“

„Vyžádala jsem si vaši zdravotní dokumentaci a pozorně jsem ji prostudovala. Úkol, který vám bude svěřen, nepochybnězvládnete. Takže vám blahopřeji! Tímto jste byl odvedený!“

„Proboha,“ vykřikl inženýr K., „co je za úkol?“

„Budete něco jako kamikadze. Pojedete na svém motocyklu a ve vhodný okamžik opásaný výbušninami čelně zaútočíte na nepřátelský tank, obrněný transportér, nebo vrtulník v okamžiku jeho přistání. Zemřete jako hrdina a vlast vám to nezapomene!“

„Ale já nechci zemřít jako hrdina!“ zaječel inženýr K. „Já chci žít! A třeba jako srab!Mně je to jedno...“

„No tak, klid, klid!“ ozval se chlácholivý hlas. „Co byste umíral,pane inženýre...Vy si tady ještěpár letpobudete! I když strach jste nám nahnal, ne že ne!Dvěhodiny jsme vás nemohli probrat z narkózy...“

Inženýr K. otevřel oči a uviděl, jak se nad ním sklání chirurg v zeleném pláštipostříkaném krví, zatímco sestřička celá v bílémmujakonějaký anděl strážný stírá buničinou pot s čela. A že bylo co stírat!