Bláznivej nebožtík (letní povídka)

Brali jsme se před třiceti lety, a to z lásky. Jak taky jinak - svatby pro peníze tenkrát nebyly v módě a věno jsme znali leda tak z knih anebo filmů. Já měla holý zadek a můj nebožtík jakbysmet. Zdá se vám to překvapivý? Mně ne.

Ovšem když říkám nebožtík, tak to myslím jako metaforu, ne že by mi manžel zemřel. Zahýbal mi, a vesele, jenže já, když jsem mu na to přišla, jsem z toho moc veselá nebyla. Ale měli jsme spolu dvě holčičky a můj táta, když jsem byla sama ještě malá holka a máma přede mnou pomlouvala nějakou ženskou, že zahýbá tomu svýmu, se jenom smál a říkával: "Vždyť ji nemá z porcelánu, ona se jí nerozbije..." Máma ho za ty řeči vždycky přetáhla tím, co měla zrovna po ruce - utěrkou, mokrým hadrem na podlahu, nebo plácačkou na mouchy, ale ve mně to stejně zůstalo, a tak jsem si teď řekla no jo, oni to ty chlapi berou jinak, oni za to nemůžou, jsou to holt rozsévači, přece nebudu pro nějakou blbou nevěru brát dětem tátu, a začala jsem dělat, jako že nic nevidím.

Pak se nám ale taťka fakt zaláskoval. Začal si na hlavě česat takovou frajerskou vlnku, musela jsem mu každej den žehlit čistou košili, vzal na milost i kravaty, který do tý doby nosil jen do divadla, na svatby a pohřby, a dokonce i zuby a boty si čistil častějc než dřív. A taky jezdil mnohem víc na služební cesty a aspoň jednou tejdně měl jednání dlouho do večera. Na těch jednáních se podle všeho uzavíraly nějaký důležitý smlouvy, který se pečetily, nebo aspoň razítkovaly polibkama, protože měl každou chvíli na krku nebo na límečku košile obtisknutou rtěnku. Já už z toho už měla svý vlastní rty rozkousaný do krve, takže mi místo rtěnky musel stačit jelení lůj, ale nosila jsem hlavu skloněnou jako zapřažená kráva a táhla jsem tu naši rozklíženou rodinnou káru dál.

Potom začal z ničeho nic pít. Co pít, chlastat! Sice ne denně, to si nemoh dovolit, protože už měl málem zakrnělý nohy, jak pomalu nezved zadek z auta, ale od pátečního večera do nedělního rána byl naloženej v lihu. Nebo spíš v pivu - na tvrdý pití nikdy moc nebyl a o vínu tvrdil, že se mu z něj kroutěj palce u nohou. Doneslo se mi, že ta jeho Julie je svobodná matka a že na něj tlačí, aby se rozved a vzal si je oba do našeho baráku. Což se mu samozřejmě nechtělo, protože chlapi jsou pohodlný a zbabělý. Vyklepat si někde šourek to jo, ale nýst za to zodpovědnost, to ani náhodou. Takže začal bejt zlej. Ale ne na ni, nýbrž na mě a na naše děti. A tak, když na mě jednou vztáh ruku, bouchly ve mně saze a já do něj zapíchla vidličku, kterou jsem zrovna šlehala vejce. Naštěstí nezasáhla žádnej jeho důležitej tělesnej orgán, nemířila jsem na ten správnej, ale zůstala mu trčet z hrudního koše, jako kdyby z něj lezlo ven žebro, aby mu z něj moh pámbu udělat novou ženskou. Tak mi to aspoň připadalo, protože mi bylo jasný, že ji bude potřebovat. Já totiž zvedla telefon, zavolala doktora a policajty a jemu jsem řekla hlasem, kterej mně samotný zněl hodně cize: "Budeš se muset postarat o děti, protože já tady končím!"

"Jak končíš? Proč končíš?" ječel a třepal ve vzduchu rukou, protože by si byl rád tu vidličku ze žeber vytáhnul, ale přitom se bál na ni sáhnout. Můj Václav byl velkej posera - ne jako jeho slavný jmenovci.

"Protože mě teď nejspíš zavřou," řekla jsem docela klidně a šla jsem se převlíct, jelikož jet do Bartolomějský v zástěře (do střední Evropy zrovna pronikla tlaková výše a tropický vedro ze severní Afriky), aby mi pod ni kdejakej policajt nakukoval, se mi fakt nechtělo. To jistě chápete. No, chlapi možná ne, ale ženský určitě. A já mám někdy pocit, že dneska už čtou stejně jenom ženský.

Nakonec to ovšem dopadlo jinak, než jsem si myslela. Soudkyně obvodního soudu posoudila to mý bodnutí vidličkou jako pouhou nepřiměřenou sebeobranu v afektu a dala mi všeho všudy deset měsíců s podmínečným odkladem na dva roky, což mi paradoxně pomohlo u následnýho rozvodovýho soudu, kterej - děti neděti - vynesl svůj rozsudek jménem republiky ani na za půl hodiny. Najednou jsem byla volná, můj nebožtík dostal flastr v podobě nemalejch alimentů a já jako náplast naše auto, který soudce přiklepnul mně. Navíc mě můj exmanžel musel vyplatit z baráku a já si tak mohla koupit docela slušnej byt. 

Štastnej konec a novej začátek, říkáte? No, jak se to vezme. Já si žádnýho novýho chlapa nehledala a když už mi ten můj celibát lez na mozek, vypomáhala jsem si malým vibrátorem s dálkovým ovládáním nebo Venušinejma kuličkama. Obojí se vejde do kabelky a člověk si tak může zpříjemnit jak nudnou návštěvu, tak otravnou poradu, i když to pravý ořechový to není, to vám teda řeknu na rovinu. Zato můj nebožtík šel do toho hlava nehlava: oženil se, vyženil dvouletýho kluka a dalšího si spolu udělali, člověk by řek, že musí bejt štastnej, ale to by nesměl bejt on! Z ničeho nic  mi začal v noci telefonovat, že po něm jdou agenti z KGB, CIA i Mossadu a že by se u mě potřeboval schovat, protože k nikomu jinýmu už nemá důvěru. Napřed jsem si myslela, že je to nějaká fligna, ale když se to opakovalo, dala jsem si s ním spicha na Václaváku u koně a on tam přišel převlečenej za Mikuláše - pátýho července, na svatýho Cyrila a Metoděje!

"Víš ty co?!" řekla jsem, když mě požádal, abych se mu nenápadně koukla přes rameno, jestli ho někdo nesleduje, "já se otočím a půjdu pryč, jako že se vůbec neznáme, a ty pojď nenápadně za mnou! Já mám v Krakovský zaparkovaný auto, tak tě naložím a odvezu tě na nějaký chráněný místo, z dosahu těch šmejdů, co po tobě jdou."

Kupodivu mě poslech a šel. A já ho naložila, přesavědčila jsem ho, aby se natáh na zadní sedadlo, že ho tam pro jistotu přikreju psí dekou, na který jinak vozívám našeho Buráka, křížence zlatýho retrívra a krátkosrstý kolie, kterýho jsme si vzali z útulku, abysme doma měli aspoň nějakýho kluka, a tak jsem ho úspěšně odvezla do Bohnic, kde si ho okamžitě nechali.

"Paní magistro," řek mi doktor, kterej ho přijímal, "dobře jste udělala, že jste nám ho přivezla. Váš exmanžel si myslí, že je kapitán Minařík a že ho chtěj jako nežádoucího svědka zlikvidovat jak východní, tak západní rozvědky. Schizofrenie přímo učebnicová, to vám teda řeknu!"

A od tý doby ho tam jezdím navštěvovat. Po rozvodu jsem si nechala jeho jméno, takže si sestřičky myslej, že jsem jeho manželka, a půjčujou mi ho i na vycházky. To jsem dopadla, co? Dvě děti, psa a bláznivýho nebožtíka na krku! Já musela bejt ve svým minulým životě hrozná mrcha, jinak by mě pámbu takhle netrestal. Budhisti věřej, že za takovej osud si člověk může sám, respektive jeho špatná karma.

Nechtěli byste mi ji aspoň kapku vylepšit? Stačí kliknout...