Kde je vlastně dnes zakopaný pes?

Třem věcem se už nějakou dobu vyhýbám jako čert kříži: dluhům, drogám a peticím. Dluhům a drogám proto, že zkreslují realitu a ničí jednotlivce i společnost, a peticím proto, že zjednodušují problémy a stírají názorové rozdíly.

V předlistopadovém Československu se říkalo: "Nemysli! A když myslíš, tak nemluv! A pokud už mluvíš, tak aspoň nepiš! A jestli přesto píšeš, tak to nepodepisuj!  Ale když to podepíšeš, tak se nediv!"

Dnes člověk může mluvit, psát i podepisovat cokoli a zdánlivě bez obav. I když také ne úplně. Mému známému dal zaměstnavatel výpověď poté, co napsal do nejmenovaného levicového deníku cosi, co se vedení firmy nelíbilo. Prý se tím provinil proti zaměstnanecké loajalitě.

Ale co když se člověk proviní - a to pouhým slovem - proti loajalitě občanské? Za to mu zdánlivě nic nehrozí, protože svobodu slova máme zakotvenou v Ústavě. Jenže to jsme měli za "reálného socialismu" také, a přesto se za šíření protisocialistických názorů zavíralo. Dnes už se za šíření názorů, které jsou v rozporu s oficiální politikou ČR nebo EU, většinou nezavírá, ale člověk riskuje, že se dostane do hledáčku agentů BIS a vyslouží si od nich nálepku levicového či pravicového extremisty. Ta se sice nenosí veřejně jako kdysi Davidova hvězda, ale za jistých okolností může být setsakramentsky nepříjemná. Přínáší s sebou totiž nebezpečí ostrakizace - svévolného vylučování z většinové společnosti přizpůsobivých a disciplinovaných občanů.

Zmíněné nebezpečí jsem ochoten riskovat. Píšu a říkám, co si myslím, a to s vědomím, že se tím odsuzuji - pokud jde o veřejný život - do role občana druhé (a možná třetí) kategorie. Ale proč to novodobým bretschneiderům usnadňovat podepisováním petic, se kterými často do značné míry souhlasím, ale proti jejichž jednostrannosti mám své výhrady? A proč se takovým podpisem stavět do jednoho šiku rozpálených bojovníků, s nimiž v jiných věcech třeba vůbec nesouhlasím?

Ano, společný nepřítel kdysi sjednotil pod jedním praporem nejrůznější odpůrce normalizačního režimu - od anarchistů přes socialisty, bývalé komunisty, katolíky či monarchisty až po liberály. Ale ve chvíli, kdy režim padl, se začalo jejich hnutí rozpadat.

Dnes je politika atomizovaná. V České republice existuje několik desítek politických stran a hnutí a před každými volbami vznikají nové. Naslibují voličům modré z nebe a po volbách se k nim většinou otočí zády. Jejich hlas potřebují totiž jen a jen ve volbách, po nich už ne. Zaklínají se svým mandátem, o kterém si myslí, že jim dává právo dělat si, co je napadne, a hlas voličů zaznívající po volbách vydávají za hlas ulice. Takže s peticemi, které jsou pro ně právně nezávazné, si vytírají zadek  A když zpravodajské služby označí někoho z petentů za extremistu, rázem diskvalifikují všechny podepsané.

Mocně jim v tom pomáhají také média, která berou na milost jen petice komunálního charakteru, ale ty celospolečenské, nebo dokonce zahraničně politické buď zamlčují, nebo vydávají za projevy nepřátel demokracie.

Vezměme si jeden příklad za všechny: česká média poskytla v minulých dnech nemalý prostor kritice putinova režimu  za odsouzení ukrajinského filmového režiséra Olega Sencovova k trestu dvaceti let odnětí svobody. Došlo k němu v údajně vykonstruovaném procesu, ve kterém byl obžalován z přípravy teroristických činů. O téměř masovém umlčování nejen ruských, nýbrž i západních umělců, jejichž díla po stovkách mizí v  ukrajinských "trezorech", je však ticho po pěšině a kyjevští představitelé, kteří jsou za tuto novou Biafru ducha zodpovědní, ponechávají většinu našich médií v podivuhodném klidu.

Tuto skutečnost konstatuje i petice, která mi byla před dvěma dny zaslána k podpisu. Neváhal jsem ani chvíli a nepoodepsal jsem ji. Nevěřím totiž, že tady nějaká petice pomůže. Tady musí jít se svou kůží na trh každý sám. Ať už jde o kůži hroší, nebo naopak o tu postiženou nemocí motýlích křídel. Ono se nadarmo neříká, že pohyb motýlích křídel v Asii může způsobit vichřici v Americe. Ale i naopak.

Koho by bylo kdysi napadlo, že Husova kázání v malé Betlémské kapli budou mít za následek justiční vraždu kazatele, masové hnutí za nápravu církevních i světských zlořádů,  husitské války a porážku několika křížových výprav? Mistr Jan Hus vyzýval k hlásání a obraně pravdy, kterou hledal a nacházel v Písmu svatém. Dnes ji ovšem hledá každý někde jinde. Jeden v Bibli, druhý v Koránu, třetí v Talmudu, čtvrtý v Kapitálu, další třeba v Mein Kampfu a jiný zase v díle Adama Smithe. A každou jinou pravdu než tu svou má za scestnou, ne-li zločinnou a zatracuje ji.

A  právě v tom je dnes zakopaný pes! Protože pravdu má smysl hledat pouze a jedině ve snášenlivosti, volné soutěži myšlenek a snaze o vzájemné porozumění, což ovšem nemůže a nesmí vylučovat účinnou obranu proti každému diktátu - tedy i diktátu ideologií, peněz a strachu. A největšími líhněmi strachu jsou lži a dezinformace záměrně šířené nenasytnými a mocichtivými jedinci. Což jsou často jedni a titíž. Nebo je alespoň spojuje pro ně maximálně výhodná, avšak pro svět velice nebezpečná a někdy doslova zhoubná symbióza.