Muslimové všech zemí, spojte se!

Za nejlepší českou polistopadovou filmovou komedií považuji Hřebejkovy Pelíšky. A to nejen co do inteligentního humoru a tedy i vkusné a chytré zábavy, ale také co do zobrazení typických rysů národní povahy "smějících se bestií".

Což máme být my. Tedy pokud něco takového jako národní povaha vůbec existuje. Ale já myslím, že ano, i když se nepochybně proměňuje. Je totiž do značné míry funkcí času a společenských poměrů.

Jedním z nejtypičtějších projevů české národní povahy je v Hřebejkově, Jarchovského a Šabachově filmu slavný výkřik špatného manžela a otce Krause ve skvělém podání Jiřího Kodeta, hrajícího frustrovaného exvojáka, který za druhé světové války bojoval v západní armádě: "Proletáři všech zemí, polibte si prdel!"

Vzpomněl jsem si na něj, když mi dnes ráno přišlo jako hoax video, na kterém mladí muslimové rozbíjejí náhrobky a kříž na vojenském hřbitově. Nevím sice, jestli k natočenému vandalismu došlo opravdu na hřbitově spojeneckých vojáků padlých u Tobruku, jak průvodní text tvrdí, ale zato z něj zcela jasně slyším, jak někteří z těch "náhrobkoborců" mluví rusky. Zajímavé, ne?

A tak mě - už po několikáté - napadá, jestli jsme to my křesťané a Židé s dávnou reconquistou Pyrenejského poloostrova, křížovými výpravami, kolonizací Afriky, Blízkého a Středního Východu či Sibiře, jakož i se založením, budováním a podporou Izraele trochu nepřehnali. Proč by se jinak ti milí lidé proti nám spikli pod heslem "Muslimové všech zemí, spojte se!"? Jako že se spikli.

Jenže teď už nám žádné sypání popelu na hlavu nepomůže. Ani případné volání "Muslimové všech zemí, polibte si prdel!" Protože jiný hoax tvrdí, že islámští teroristé se nebojí nikoho - ani Ameriky, Británie, Francie, Německa či Ruska... Vlastně někoho přece. Tím, koho se opravdu bojí, je stát potomků biblického Davida, který porazil Goliáše - tedy Izrael. Jenže ten zatím tzv. Islámský stát nebombarduje. Ani Saúdská Arabie se proti IS moc viditelně neangažuje. Není to celé k zamyšlení?

Včera jsem v souvislosti se sobotními protiislámskými demonstracemi četl článek o tom, že "uměle rozdmychávaný strach z islámu" pomalu pohasíná, protože už přestává lidi bavit a všichni přece vidí, že k nám se kromě pár syrských křesťanů žádní imigranti nehrnou, takže se není čeho bát.

Něco na tom bude. Ukrajina přece také přestala lidi vzrušovat a média už tamním problémům nevěnují každodenní pozornost, což silně připomíná ukončení reklamní kampaně. Že už by byl jeden z trhů nasycený a teď je potřeba obrátit pozornost na cílové skupiny jinde?

Ale o jaké zboží vlastně jde? A kdo komu ho prodává?

Ti, kdož jsou přesvědčeni o tom, že jen oni znají ty správné a úplné odpovědi na výše položené otázky, si setsakramantsky fandí. Nebo spíš fandí jen jednomu z hráčů na hracím poli světové politiky.

Jisté je ovšem jedno: my k těm hráčům nepatříme! A někteří z nás jen čekají, kdo vyhraje, aby se k němu pohotově přidali. Stejně jako po bitvě na Bílé Hoře, po porážce Rakouska-Uherska v první světové válce, po Mnichovu, po únoru 1948, po srpnu 1968 i po listopadu 1989.

"Kdo uteče, vyhraje!" říkávala mi babička, když jsem byl ještě malý kluk a pral jsem se. Ale Darwin učí nás dospělé něčemu jinému: přežívají ti silnější a přizpůsobivější. A to dobře vědí nejen špionážní centrály skutečných geopolitických hráčů, ale i jejich propagandisté.

Ach jo.