Kdo je vlastně náš (ne)přítel?

Známý český komentátor s ruským jménem se ve svém posledním komentáři věnoval čtyřhodinovým otázkám ruských občanů a Putinovým odpovědím na ně. Tedy hlavně stížnostem, zoufalým prosbám o pomoc a slibům Vladimíra Vladimíroviče.

Výsledkem onoho komentáře měl být - a také že byl - propagandistický obraz po všech stránkách "černé" ruské reality.

Což o to, v něčem má autor onoho komentáře pravdu. Některé oblasti Ruska jsou na tom skutečně hůř než v sovětských dobách, ovšem pořád lépe než za vlády prezidenta Jelcina, co vydal Rusko v plen zahraničním firmám a novým ruským oligarchům, kteří si dnes kupují ve světě kdeco - od paláců přes nepotopitelné jachty až po fotbalové kluby.

Ale pak jsou v Rusku také regiony a města, mezi nimiž pochopitelně vyniká Moskva, které jsou na tom mnohem lépe než v sovětských dobách, i když možná o dost hůře než v časech před uvalením západních sankcí, jež měly Rusko potrestat za krymskou obdobu Západem posvěceného odtržení Kosova od Srbska. Onoho Kosova, které je pro Srby něčím podobným jako Říp a Bílá Hora pro Čechy.

Komentář komentátora s ruským jménem odstartoval jako obvykle lavinu souhlasných i nesouhlasných reakcí, přičemž se rusofilové i rusofobové častovali jak primitivně vulgárními urážkami, za které se diskusní příspěvky obvykle mažou, tak těmi politicky rafinovanými, které se většinou tolerují, přestože jenom dál a dál prohlubují příkop mezi oběma znepřátelenými tábory v české společnosti.

Kdyby se vláda místo zřizování nesmyslných center pro boj s cizí propagandou v neobsáhnutelném kyberprostoru zaměřila na to, aby veřejnoprávní televize a rozhlas neinformovaly o Rusku těžce výběrově, tedy jen a jen o jeho problémech a neúspěších, ale aby hovořily také o jeho pozitivních výsledcích a mezinárodních krocích, jež se v oficiálních českých médiích až na vzácné výjimky zamlčují, možná že by hlavy příslušníků obou rozvášněných táborů trochu vychladly. Jejich nositelé by si totiž uvědomili, že není všechno zlato, co se třpytí, a že to nejsou jen fekálie, co smrdí. Vždyť to mohou být i olomoucké syrečky...

V dětství jsem byl svými rodiči vychovávaný k antikomunismu a antisovětismu. A musím přiznat, že až do své dospělosti s jistým úspěchem. I když v antisovětismu mě utvrdil na dvacet let až srpen 1968. Ale nakonec jsem si z té pochopitelné výchovy svých ukřivděných rodičů a traumatizujícího srpnového zážitku odnesl jen tu starou bajku o skřivanu, který chtěl doletět až ke slunci. Tpmu, když se dostal do výšky o teplotě trvale pod nulou, zamrzla křídla a on spadl na polní cestu, po níž šla zrovna kráva, co si přímo nad ním ulevila. Teplo z kravince milého skřivánka probralo a ten začal zoufale volat o pomoc. Uslyšela ho toulavá kočka, vytáhla ho z koláče kravského trusu, opláchla v nejbližší louži a pak sežrala.

Jistě víte, jaké z té bajky plyne poučení. Je trojí:

1. Kdo vysoko míří, hluboko padá.

2. Není vaším nepřítelem každý, kdo na vás koná velkou potřebu začínající na "s".

3. Není vaším přítelem každý, kdo vás z výsledného produktu na "h" vytáhne.

Hezký den a úsměvný víkend!