Wolkrova "Pohádka o milionáři, který ukradl slunce" už dávno není in. Zná ji jen málokdo. Podobně jako jejího autora. Dnes jsou v kurzu jiné příběhy. Například ten o miliardáři, kterému ukradli křeslo. To ministerské, samozřejmě.
Většina Čechů sice nemá ráda zbohatlíky, ale ani situace, kdy zdivočelé party kopou do nějakého jednotlivce. Ať už jde o partu opilých výrostků, kteří v metru kopou do člověka, co si troufl je napomenout, nebo o partajních lídry a jejich novinářskýé spojence, kteří kopou do Andreje Babiše, protože se cítí ohroženi stoupajícími volebními preferencemi jeho ANO, nebo o masové mezinárodní okopávání Donalda Trumpa. Tedy dalšího miliardáře, kterému by jeho odpůrci rádi ukradli křeslo. Pro změnu prezidentské.
Časy se prostě mění a lidé v nich. Ale já patřím mezi ty staré psy, které už novým kouskům nikdo nenaučí. Nespravedlnost mi vždycky vadila a bude mi vadit až do smrti.
Ti, kdo čtou mé články na blogu IDNES pravidelně, dobře vědí, že jsem nikdy nepatřl ke stoupencům Andreje Babiše, ani Donalda Trumpa. Ale američtí voliči si zvolili Trumpa prezidentem a ti čeští zvolili ANO do poslanecké sněmovny v takovém počtu, že ČSSD měla jen dvě možnosti - buď jít s ANO do koalice a Andreji Babišovi nabídnout křeslo ministra financí a místopředsedy vlády, nebo přejít do opozice. Vybrala si tu druhou možnost. Ale když její lídr a předseda vlády zjistil, že mu Andrej Babiš přerůstá přes hlavu, začal spolu s dalším koaličním pasrtnerem Bělobrádkem hledat cestu, jak se ho zbavit.
A tak vypukl zápas, proti němuž byly souboje, které svedli naši reprezentanti na letošním mistrovství světa v ledním hokeji, pouhý čajíček pro děti předškolního věku. Dokonce se k tomu spojili i s nedáviděnou opozicí a jako přihrávka k možnému vstřelení rozhodující branky jim bylo dobré všechno. Případ Čapího hnízda, který ovšem nikdo nedokázal dovést do konce, kauza údajného střetu zájmů podnikatele a člena vlády, ze které Andrej Babiš vyklouzl tím, že vyhodil puk mimo hrací plochu, i problém demokracii ohrožujícího zneužívání vlastněných médií členem vlády, při jehož posuzování ani příslušné orgány Evropské unie neshledaly žádné ohrožení demokracie v ČR.
Několik střel na Babišovu branku bylo vypáleno z ofsajdu opakovaných tvrzení, že Andrej Babiš byl spolupracovníkem StB. Tohle zábavné tvrzení vycházející z právního paskvilu zvaného lustrační zákon, který u nás zlegalizoval princip uplatňování kolektivní viny a de facto zrušil presumci neviny, je nesmyslné už ze své podstaty, protože v předlistopadových dobách byli všichni pracovníci podniků zahraničního obchodu povinni informovat své zaměstnavatele a příslušné složky Státní bezpačnosti o svých jednáních v západních zemích a se západními cizinci. Ale podobnou povinnost měli všichni, kdo vyjížděli na Západ služebně. To byli všichni agenty StB?
Až poslední zoufalá střela z přesilovky Sobotkovy demise nedemise nahrazené návrhem na odvolání A. B. z vlády - se ujala. Andrej Babiš o své vládní křeslo přišel. Mimochodem, dost možná, že o své prezidenstské křeslo časem přijde i Donald Trump...
Ale kdo se diví tomu, že nemálo českých voličů chce znovu volit ANO, resp. Andreje Babiše - a kdyby mohli, volili by i Donalda Trumpa - je naivní jako Červená Karkulka, která šla blahopřát babičce s košíkem plným dobrot přes hustý černý les, kde řádil nenažraný vlk.
To říkám jako člověk, který ANO nikdy nevolil, a kdyby měl tu možnost, nevolil by ani Donalda Trumpa. A který současně dobře ví, že jeho názor není většinový, ale že podstatou demokracie je právě respektování názoru většiny, pokud ovšem nejde o názor, jenž je v rozporu s elementární etikou a útočí na svobodu a práva jiných.
