Husák a puncovaná demokratka

Ne, nelekejte se, ani se netěšte, ať už jste jakékoli politické orientace! Gustáv Husák nevstal z mrtvých. Do jisté míry se však vrátil na výsluní veřejného zájmu. A to díky obsáhlé biografii, která už teď vzbuzuje vášnivé emoce.

Zúčastnil jsem se jejího křtu v pražské kavárně Akademia, která sídlí v knihkupectví stejnojmenného nakladatelství. Šestisetstránkovou biografii posledního komunistického prezidenta však vydalo nakladatelství Vyšehrad a napsal ji šestatřicetiletý historik Michal Macháček, který ji psal téměř deset let.

Začal na ní pracovat jako na své doktorandské práci pod vedením profesora Jana Rychlíka, který o výsledné knize napsal, že je v mnoha ohledech průkopnická. Profesor Robert Kvaček ji označil za dílo nepochybné odborné hodnoty a vysoké úrovně.  A do třetice prof. Róbert Letz konstatoval, že práce přináší mnoho nových poznatků prakticky ze všech Husákových životních etap.

Autor ve své práci vůbec poprvé využil i dokumentů ze sovětských archivů, ale také dosud neznámých pramenů z archivů českých a slovenských, jakož i ze soukromého archivu Husákovy rodiny. Syn někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Vladimír o knize Michala Macháčka řekl: "Zdá se mi, že autor knihy pozná môjho otca lepšie ako já sám."

Mezi  návštěvníky akce, kteří nejen že zcela zaplnili nevelkou kavárnu, ale stáli i mezi knihkupeckými regály, se objevil také pětadevadesátiletý Miloš Jakeš, který Gustáva Husáka koncem 80. let v čele KSČ vystřídal a který při uvedení knihy také vystoupil v diskusi. Se svou obvyklou naléhavou dikcí, zdánlivě nepřipouštějící odporu, prohlásil, že během jednadvaceti let společné práce poznal Husáka jako politice zcela oddaného a mimořádně pracovitého člověka, který byl osobně velice skromný a nikdy nevyužil svých funkcí k osobnímu obohacování tak, jako to dělají mnozí dnešní politikové.

To si však dovolil příliš. Alespoň podle názoru pracovnice, která nakladatelství Vyšehrad mediálně zastupuje. Ta netaktického Jakeše okřikla, že neví, proč bychom měli poslouchat jeho soudružskou rétoriku. A on se stáhl. Omluvil se a už se omezil na pouhé ocenění toho, že kniha vůbec vyšla.

Ona dáma, která ho postavila do latě a která se jistě považuje za puncovanou demokratku, si zřejmě vůbec neuvědomila, že osvědčila manýry ryze nedemokratické. Ale není divu, sama přiznala, že chodila na gymnázium v normalizačních dobách a že ji Husákův portrét, který visel v každé třídě, silně iritoval. To na ní jistě muselo zanechat nesmazatelné stopy.

Co k tomu dodat? Měl jsem v minulosti možnost mluvit jak s Jakešem, tak Husákem, Havlem či Klausem. Jakeše ani Klause jsem si nikdy nevážil a s Jakešem jsem se kdysi dávno dokonce názorově střetl. A to tak že opakovaně. K Husákovi a Havlovi jsem měl a mám řadu výhrad. Nepotrpím si však ani na adorování ani na naprosté zatracování kteréhokoliv z nich. Oba jmenovaní byli mnohovrstevnatými osobnosti se složitými životními osudy, které hodnotit přísluší renomovaným historikům.

Každý z nich věřil v jiné ideály a do politiky je vedly rozdílné motivy. Ani jeden z nich však nebyl a není žádný uličník, kterého může nějaká mediální zástupkyně nakladatelství peskovat a okřikovat jako třídní učitelka. 

Diskutovat ano, polemizovat - a třeba i tvrdě - samozřejmě, ale okřikovat a umlčovat ne!