Ten, kdo už si nakrad, ten nepatří na Hrad!

Žijeme v době, kdy se do politiky hrnou miliardáři a multimilionáři. Názory na to se různí. Někteří lidé to považuí za normální a zdravé, protože si myslí, že boháči už nepotřebují krást. Jiní to ale mají za nebezpečný nesmysl.

Přiznám se, že patřím spíš k těm druhým, protože věřím v pravdivost starého české přísloví, které říká, že s jídlem roste apetýt. Což platí nejen o moci, ale i o penězích, které bývají jak jejím zdrojem, tak i nástrojem.

Andreje Babiše jsem jako premiéra ještě skousl. Nedělám si o něm sice žádné iluze - jako o žádném miliardáři - a nevěřím tomu, že by si nechal ujít nějakou příležitost, jak využít svého postavení k rozmnožení rodinného majetku, ale na druhou stranu si myslím, že jako ministr financí se při ozdravování státní kasy osvědčil natolik, že mu mohou být na čtyři roky klidně svěřeny i opratě celé vlády. Věřím, že ji ukočíruje a že bude i nadále šlapat na paty všem tunelářům, korupčníkům a nepoctivým podnikatelům.

Někdo mi samozřejmě může namítnout, že je pronásleduje za to samé, čeho se cestou nahoru dopouštěl i on sám, a já mu to neumím vyvrátit. Ale i kdyby tomu tak opravdu bylo - prvním šéfem funkční tajné policie ve Francii se stal kdysi dávno bývalý galejník, který se rozhodl změnit stranu barikády a který pak byl mnohem úspěšnější než jeho předchůdci právě proto, že důvěrně znal praktiky francouzského podsvětí!

Něco jiného je ovšem exekutiva a něco jiného hlava státu v zemi, která nemá prezidentský systém jako třeba Francie či Spojené státy americké. Funkce hlavy státu láká čtyři typy lidí, přičemž jejich motivy se mohou kombinovat.

Za prvé profesionální politiky, pro které je přirozeným vyvrcholením jejich kariéry - asi tak jako zlalá olympijská medaile pro sportovce či Nobelova cena pro spisovatele a vědce.

Za druhé kariéristy, které vábí především slušný příjem (a jednou snad i důchod) spolu s dalšími benefity, včetně vnějšího lesku a společenské prestiže.

Za třetí ty, kteří peníze, společenský lesk a prestiž už mají, ale rádi by vstoupili do historie a zajistili si tak pochybnou nesmrtelnost.

A konečně za čtvrté vzácné podívíny a altruisty, kteří chtějí opravdu sloužit svému národu či lidstvu jako Matka Tereza, ale takoví se mezi kandidáty blížících se prezidentských voleb v ČR, jak se zdá, nevyskytují, i když někteří z nich se to v potu tváře a ve spolupráci se špičkovými imidžmejkry snaží předstírat.

Jenže pak přijde okamžik pravdy, nebo alespoň pravděpodobnosti, kdy nějaký nezávislý průzkum či bookmakerské kurzy předpoví, že nemají zrovna nejlepší šance, a v tu ránu začnou hledat viníka. Takže falešné matky Terezy či otce Browny raději taky ne.

Ale co s těmi multimilionáři, kteří jsou mezi kandidáty minimálně dva? Jsou to jistě muži zkušení, gentlemani s rozhledem a tučnými bakovními konty. A možná že jsou to i fajn chlapi a super společníci v soukromém vinném sklepě, u bazénu či na jachtě. Jenomže tady jde o něco jiného. Já vím, že jsem už s těmi příslovími otravný jak teta Kateřina ze Saturnina, ale prosím čtenáře o trochu shovívavosti - tohle bude už poslední:

Sytý hladovému nevěří! (Ostatně stejně jako zdravý nemocnému a privilegovaný ukřivděnému.)

Jo, kdyby tak bylo možné vyslat poselstvo do nějakých Stadic, aby odtamtud přivedlo Přemysla Oráče! Ale to nejde. Dneska se pole orají s pomocí traktorů a politika s pomocí médií a dezinformací.

"Taková však už je doba: štastně žijí dál. A oba!" jak píše Christian Morgenstern v básni Dva oslové, přeložené Josefem Hiršalem.

Jména ať si dosadí laskavě každý sám!