Mluviti stříbro, mlčeti zlato?

Nepřipomíná vám přísloví v titulku hamletovskou otázku "Být či nebýt?" Mně ano. Protože mluvit či mlčet bývalo v minulosti dilema. A za svobodu slova se po staletí bojovalo. Ale jiná moudrost praví, že čeho je moc, toho je příliš.

Platí tedy stále ještě stará mudrosloví? Nejspíš jak která a jak kdy. A také záleží na tom, z čích úst vycházejí a čemu mají sloužit. Přísloví, řinoucí se z úst tety Kateřiny, slavné postavy Jirotkova Saturnina (který se dočkal svého pokračování z pera Miroslava Macka, neméně slavného exministra, jenž svého času zfackoval v přímém přenosu ministra Davida Ratha), připomínala spíš přemnožené komáry, kteří svým nedobrovolným posluchačům pili řádně krev.

Když titulní postava Babičky Boženy Němcové říkala, že dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí, vyvolávalo to u nás, puberťáků druhé poloviny padesátých let, salvy smíchu. Ale když sleduji polistopadové zvraty české politiky a na jazyk se mi dere přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!“, není mi  do smíchu vůbec. Vím totiž, že kopáči hromadných hrobů za druhé světové války i po ní padali až příliš často místo do hlíny do prachového peří pod zlatými nebesy. Což prosím neberte doslovně, ale jako pohou metaforu.

Dnes se však slova hrnou ze všech stran jako ta příslovečná kaše z pohádkového hrnečku. A protože je jich příliš, a to jak těch krásných a pravdivých, tak těch kýčovitých a lživých, a většina literárních kritiků rezignovala na oddělování zrna od plev a sleduje pouze jejich prodejnost na knižním trhu a vzestup či pokles na burze literárních cen, sama ztrácejí na ceně. Spisovatelé se na žebříčku společenské prestiže ocitli hluboko v poli poražených až někde za instalatéry, zatímco mnozí novináři si vydobyli ostruhy jako uznávaní zemští škůdci.

Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. V televizi, rozhlase a tištěných médiích funguje interní cenzura i autocenzura, zatímco na pořád ještě svobodném moři internetu panuje inflace slov, která jsou k mání většinou zadarmo. A toho, co je zadarmo, si cení jenom málokdo.

Vzpomínám si, že v padesátých letech se neustále stavěly hráze válce a americkému imperialismu. V šedesátých letech se ty hráze bořily v zájmu politiky uvolňování a teorie konvergence. Ale po osmašedesátém roce se móda hrází zase vrátila. A měla podobu nejen rušiček a zadrátovaných hranic, ale i klasických zdí. Jenže slova měla tenkrát ještě pořád svou váhu a sílu, takže se dokázala ostnatými dráty protáhnout a zdi a zákazy překonat.

Ale co dnes, kdy jedno slovo ruší druhé a pravda mění barvu jako chameleon? Jaké hráze jim budou stavět do cesty postinženýři lidských duší spolu s internetovými koniáši? A co se stane, až dojde k seismickým otřesům v podloží a hráze se začnou hroutit jako domečky z karet? Pomůže zas nějaký červený či modrý baret na hlavách příslušníků expedičního sboru?

Na mou duši nevím. A snad už to ani vědět nechci.