Jaká doba, takový mrav!

25. 02. 2018 13:28:04
Jak říkal už kdysi Cicero. Staří lidé si od nepaměti stěžovali na mladé a mladí zase na staré. To je normální. V moderní době však přispívá k přirozenému generačnímu antagonismu i propaganda a přepisování dějin vítězi.

Po první světové válce se u nás líčilo Rakousko-Uhersko téměř výhradně jako žalář národů, zatímco nová republika se vydávala za naplnění národní touhy po samostatnosti a málem celosvětový vzor demokracie. Ale už po únoru 1948 nám ve škole vtloukali do hlavy, že za první republiky byla bída a hlad, nezaměstnaní museli stát v ponižujících frontách na žebračenky či polévku pro chudé, a když se bouřili, Masaryk do nich dával střílet. Zato „lidově demokratická“ a později dokonce „socialistická“ současnost, ve které se zpočátku skuteční i vykonstruovaní nepřátelé socialismu popravovali jako na běžícím pásu (snad aby bylo později koho rehabilitovat) byla málem vydávána za ráj na zemi, kde lid trápí jen potíže růstu.

Po lednovém plénu ÚV KSČ v roce 1968 vypuklo předčasné pražské jaro, které trvalo až do žní. Antonín Novotný byl odvolaný z funkce prvního tajemníka a z jeho nástupce, Alexandra Dubčeka, se stala první československá superstar – a ani k tomu nepotřeboval účast v nějaké pofiderní televizní soutěži. V politice se začaly rozorávat meze, klíčily nové myšlenky a národ čekal na skvělou úrodu, která měla ohromit svět. Jenže místo kombajnů přijely tanky a po invazi armád Varšavské smlouvy nastala normalizace jako řemen. Prověrky, profesní likvidace lidí, znovuzavedení cenzury a přijetí „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“, téneslavná „seminární práce“ snaživých žáků sovětského rychlokurzu omezené suverenity, které se stalo novodobým kladivem na čarodějnice. Demokratizace byla označena za plíživou kontrarevoluci a návrat k předlednovým poměrům za reálný socialismus. A to všechno trvalo až do vypuknutí sovětské perestrojky, která se v Čechách a na Moravě překládala korektně jako přestavba, zatímco na Slovensku invenčně jako „prekabátenie“.

Psát o deklarované demokratizaci a reálné restauraci kapitalismu po listopadu 1989 se mi už ani nechce. Osobně ji nazývám druhou normalizací. Vládu jedné strany vystřídala vláda jedné třídy, gerontokracii juvenokracie, estébáky bistébáci a následnou cenzuru 70. a 80. let nahradila skrytá cenzura soukromých i veřejnoprávních médií, zatímco na necenzurovaném internetu, Hyde parku naší doby, mizí nežádoucí názory v záplavě grafomanských a někde i vulgárních příspěvků jaksi samospádem. Oficiální zobrazování naší současnosti se vyžívá v neustálém zdůrazňování občanských svobod, včetně svobody podnikání, která údajně znamená stejou příležitost k úspěchu pro všechny, úspěchu, který se měří téměř výhradně penězi. O čtyřech předlistopadových dekádách se mluví a píše jako o souvislém období temné totality a normalizačního bezčasí, zato o současném omezování národní suverenity a oktrojovaných evropských zákonech, normách a opatřeních se mluví pouze nedopatřením. A pochybovat či dokonce nesouhlasit s rozhodnutími bruselského Říma, té neomylné hlavy postkomunistické a postkřesťanské Evropské unie, je považováno za herezi.

Co vlastně zbývá v dnešní době mladým lidem? Konformismus a budování osobní kariéry? Tichý odboj pod duchnou a honba za penězi a konzumem? Autentický život naplněný prací a emocemi? Otevřený a riskantní odboj proti politice, přinášející nemalé části společnosti jen zklamání a znechucení, tedy pocity, které už Václav Havel s jistými rozpaky nazval „blbou náladou“?

Rok osudových osmiček otevřelo výročí události, kterou jedni nazývají Únorovým vítězstvím pracujícího lidu, jiní státním převratem a další komunistickým pučem. Propagandistickou ofenzivu odstartovala Česká televize znovuuvedením příslušného a mimořádně špatného dílu seriálu České století pánů Kosatíka a Sedláčka a spuštěním nového cyklu Rudí prezidenti režiséra Romana Vávry. U většiny lidí ji však mejspíš překryly mimořádné události zimní olympiády. Myslím tím druhou zlatou medaili Ester Ledecké a nečekané vítězství ruského hokejové týmu. A u mne? Návštěva dvou studentů Fakulty sociálních věd a publicistiky, doktorandů středního věku, kteří píší disertační práci na téma odrazu přestavby v Čs. rozhlase a televizi. A ta návštěva o generaci mladších publicistů odlišných politických názorů mě nakonec potěšila nejvíc. Přesvědčila mě, že přibývá mladších lidí, kteří hledají odpovědi na podobné otázky jako já, a přiměla mě položit si otázku, co a jak bych dělal já sám - kdybych byl mladší - dnes.

Tady je tedy má odpověď: Asi bych dělal to, co celý život. Snažil bych se žít a užít, nikomu neškodit a v rámci možností pomáhat. A věrný odkazu Jaroslava Haška bych usiloval o mírný pokrok v mezích zákona. Jen ironické heslo jeho strany „Na chudý lid musí být přísnost a více korupce!“ bych nekřísil. To už za mě udělali jiní. S plnou vážností a beze studu.

Autor: Jaroslav Čejka | neděle 25.2.2018 13:28 | karma článku: 28.48 | přečteno: 632x

Další články blogera

Jaroslav Čejka

Chraň nás, Pane, před malými škůdci!

Zaujal mě ironický článek J. Dvořáka "Proč premiér podá demisi až po neděli", a to natolik, že nedokážu odolat a pokusím se o vlastní pohled na "chvilkové milionáře", přestože jsem si takové věci už před nějakou dobou zakázal.

22.6.2019 v 11:44 | Karma článku: 35.56 | Přečteno: 964 |

Jaroslav Čejka

Volby a milion chvilek

Volby do Evropského parlamentu jsou na spadnutí. Jejich výsledek hodně napoví i o osudu demomstrací na náměstí českých měst. Prognózy se ovšem různí. Bude-li hezky, mladí voličí prý vyrazí do přírody a k volbám půjdou jen starší.

23.5.2019 v 18:16 | Karma článku: 24.98 | Přečteno: 1055 |

Jaroslav Čejka

Předvolební ironie do partají ráda ryje

Třetí dávka satirického očkování proti levému, pravému i středovému politickému fanatismu, které na rozdíl od očkování proti obrně a některým jiným nakažlivým chorobám není povinné, takže když se na něj vykašlete, nic vám nehrozí.

18.5.2019 v 8:59 | Karma článku: 12.08 | Přečteno: 207 |

Jaroslav Čejka

Druhá dávka ironie, která krve neupije

Po včerejší první dávce mi zavolal jeden můj stálý čtenář, aby mi sdělil, že jsem ho vyprovokoval k četbě všech čtyřiceti volebních listků. A zaměřil se na hledání jmen stávajících poslanců, kteří se pokoušejí obhájit svůj mandát.

17.5.2019 v 9:56 | Karma článku: 20.49 | Přečteno: 492 |

Další články z rubriky Společnost

Richard Peterka

Barcelonská radnice začala krást byty

V Berlíně se o tom zatím jen mluví, ale Barcelona se do toho rovnou pustila. Vyvlastnila první byt, který prohlásila za dva roky nepoužívaný. Takže se vydala na cestu ke komunismu.

16.7.2019 v 17:50 | Karma článku: 24.62 | Přečteno: 459 | Diskuse

Jan Ziegler

To koukáte bolševici, kdo vám chodí po Měsíci

Tento velký boj nakonec vyhrály USA nad tehdejším Sovětským svazem. Dnes je to padesát let, kdy Američané jako první lidé na světě stanuli na povrchu Měsíce. Češi tenkrát slavili a bavili se na úkor Rusů.

16.7.2019 v 17:27 | Karma článku: 21.44 | Přečteno: 544 | Diskuse

Dana Emingerová

Pevnosti v duších

Skoro každý Čech má mezi svými předky někoho, kdo bojoval na italské frontě. Válka osudy lidí ovlivňovala dlouho po svém skončení...

16.7.2019 v 14:31 | Karma článku: 10.93 | Přečteno: 304 | Diskuse

Přemysl Čech

Nové "služby" České pošty

Vždycky jsem si, asi bláhově, myslel, že pokud není uvedeno jinak, tedy pokud nedáte někomu ověřenou plnou moc, je výplata důchodu určena do vlastních rukou adresáta. A nebo. A nebo?

16.7.2019 v 14:10 | Karma článku: 23.18 | Přečteno: 921 | Diskuse

Vladimír Zeman

Ještě jeden nejen o Gottovi.

Nemyslel jsem, že na téma Gottovy narozeniny něco napíšu. Ale protože se přitom rozebírají i jeho postoje za totality, tak si myslím, že je k tomuto období třeba ještě něco dodat.

16.7.2019 v 11:12 | Karma článku: 33.38 | Přečteno: 1245 | Diskuse
Počet článků 219 Celková karma 23.43 Průměrná čtenost 1400

Loni na podzim mi bylo 75 let a při té příležitosti mi vyšla už čtyřicátá knížka - "puzzle story" Magická setkání, která zahrnuje i povídky, resp. epizody publikované před časem na zdejším blogu. Diskuse ke svým příspěvkům však neotvírám, což mi mají někteří čtenáři za zlé. Já ale považuji za zlo právě diskuse, které se až příliš často zvrhávají v agresivní, lživé a sprosté útoky, na které reagovat je ztráta času. Čtenáře, které zajímá můj životní příběh, odkazuji na svůj román Most přes řeku zapomnění s doslovem spisovatele a někdejšího disidenta Milana Uhdeho, nebo na svůj téměř šestihodinový rozhovor na stránkách Paměti národa. Ten je sice dostupný jen přihlášeným uživatelům, ale volně jsou tam k dispozici signifikantní úryvky v podobě tří cca dvouminutových videozáznamů i jejich textového přepisu.

 

 

 

 

 

Najdete na iDNES.cz