Nejen o Slepém ok(n)u

Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? A co, když ne pochlubit se? Budiž mi omluvou, že nejen cizím peřím (tedy úryvky z recenze J. Špačka), ale i samotnou recenzovanou knihou, která mi vyšla v květnu v brněnském nakladatelství MOBA.

Od té doby jsem absolvoval její křest v Galerii Sněžné na Vysočině, besedu se čtenáři i autogramiádu, ale na recenze knih se u nás dnesa čeká dlouho a většinou marně. O to víc mě potěšilo, když se na Slovensku (tedy dříve než v Čechách) taková recenze v uplynulých dnech objevila. Napsal ji slovenský prozaik a literární kritik Jozef Špaček. O úryvky z ní bych se chtěl podělit i se svými čtenáři na Blogu IDNES.

"Hlavným protagonistom je už dostatočne známy exkomisár kriminálnej polície Karel Houdek, do značnej miery alter ego samotného autora. Práve jeho nezávideniahodné zdravotné problémy (rozpad očnej sietnice) ho privedú do situácie, kedy mu prichodí riešiť nielen tento svoj závažný problém, ale i prípad, odvíjaný od podozrivého úmrtia klienta navštevovanej očnej kliniky, investigatívneho novinára Josefa Hlínu," píše Jozef Špaček ve své recenzi.

A pokračuje: "Oživujúco môžu pôsobiť i alúzie na známe detektívne romány a ich autorov, ktoré použil v názve jednotlivých kapitol i samotnom názve svojej knihy, hoci nie až v takej miere, ako tomu bolo v jeho pozoruhodnom románe Škola detektivů z roku 2012. Znalec tohto žánru bez problémov rozozná, že ide napr. o R. Chandlera, D. Hammeta, A. Christie a iných. Ale sú tu i iné prvky, v detektívke zvyšujúce napätie – zamurovaný oblok izby (slepé okno), v ktorom trávila svoj smutný život svetloplachá pani Tučková, prvá manželka zavraždeného docenta Tučka, tajomný milenec jeho druhej manželky, otrávená bonboniéra, zvláštny odkaz v rodinnej hrobke a prekvapujúci úklad o život exkomisára, spôsobený osobou, od ktorej by to najmenej čakal."

V závěru své recenze J. Špaček píše: "Čitateľsky príťažlivo pôsobí aj zmysel pre humor, ktorý exkomisárovi rozhodne nechýba, čo preukázal M. Fieber (J. Čejka) vo všetkých svojich predošlých nielen detektívnych románoch. Text je primerane nasýtený bonmotmi, hláškami, aktuálnymi a aktualizačnými narážkami na javy, ktoré sprevádzajú našu súčasnú spoločnosť. (...) Najnovší román M. Fiebera poteší milovníkov detektívnych príbehov svojou premyslenou koncepciou riešenia zamotaného prípadu, štylistickou vynaliezavosťou a prekvapujúcou pointou, ktorá do kvalitnej detektívky neodmysliteľne patrí."

V případě Špačkovy recenze mé knížky se však nejedná o ojedinělý případ. Slováci věnují českému literárnímu životu podstatně větší pozornost než Češi tomu slovenskému. A nesouvisí to jen s komerční stránkou věci. Slováci - snad proto, že o své samostatné místo na slunci museli usilovat podstatně déle a složitěji než my - jsou vnitřně soudržnější a do přirozené literární a umělecké soutěže nezatahují tak často politické aspekty.

Jinými slovy řečeno, zatímco v České republice se dodnes i v literárním a uměleckém provozu kádruje jak o život, na Slovensku ne. A v důsledku toho starší slovenští autoři většinou nezpřetrhali vazby na své kolegy tak razantně a nemilosrdně, jako se to stalo u nás v uplynulých třech desetiletích, nebo - a to ještě v mnohem drastičtější podobě - po letech 1945, 1948 a 1968.

Česko-slovenská vzájemnost naštěstí v posledních letech spontánně ožívá i ve filmové, hudební, televizní a výtvarné sféře.

Díky za to!