Předzvěst hořkého konce?

Když se v roce 1945 blížili k Berlínu spojenci a Hitler už cítil, jak mu teče voda do bot, nasadil do boje starce z Volksturmu a děti z Hitlerjugend. Teď začínají teroristé, kteří si říkají Islámský stát, používat děti jako katy. 

Je to snad také předzvěst jejich konce?

Mohla by být, kdyby se ovšem státy, které bombardovaly či bombardují města okupovaná islámskými teroristy, tedy USA, Velká Británie, Francie i Rusko, konečně sjednotily a neřešily si nákladnými a leckdy spornými leteckými kampaněmi jen vlastní mocenské a geopolitické cíle. Kdyby se dohodly na společném pozemním útoku proti baštám IS a obsazeným ropným polím s cílem porazit IS na hlavu a postavit těch jeho třicet tisíc "bojovníků" před novou, mnohem větší obdobu mezinárodního norimberského soudu, který by tentokrát mohl zasednat třeba v Mosulu.

Jenže to by pak válka proti Islámskému státu rychle skončila. A skončily by i zisky plynoucí z obchodů s ropou, kterou IS prodává za dumpingové ceny. Nemluvě o ziscích, které mají zbrojařské firmy z prodeje zbraní teroristům a leteckých pum a raket jejich odpůrcům. To dá rozum. 

Jenže v každé správné kriminální kauze se hledá odpověď na otázku Qui bono? Kdo z toho má prospěch? A tohle je kriminální kauza, a dokonce internacionální! Ale to, jak se zdá, nikoho z politiků nezajímá. Ti pořád řeší jen kdo, s kým a proti komu.

Už je to únavné, kontraproduktivní a v pravém toho slova smyslu odporné. A doplácíme na to všichni. Syřané a Iráčané životy a Evropa ohrožením své existence, což vidí už i nejhlasitější z kandidátů na amerického prezidenta Donald Trump.

Jen evropští političtí trampvé a turisté v Bruselu, Berlíně i Praze neslyší a nevidí nic, čím by se měli znepokojovat.

Jak že se jmenoval ten americký film z roku 1989, jehož název se stal metaforou pro porevoluční vývoj nejen u nás? Nevidím zlo, neslyším zlo.

To byla ovšem komedie. Tohle, co zažíváme teď, je tragikomedie, která by se mohla snadno zvrhnout v tragédiie