Rusáci versus Usáci

Nedělní hokejové utkání mezi týmy Ruska a Spojených států amerických o třetí místo na MS jsem sledoval v hospodě. A byl jsem dost zvědavý, komu budou přítomní diváci, kterých bylo poměrně málo, fandit. Ale nestačil jsem se divit.

Většinou totiž nefandili nikomu.

Já si samozřejmě uvědomuji, že obvykle se fandí vlastnímu mužstvu, případně tomu, jehož vítězství je v zájmu českého týmu, protože kdo neskáče, není Čech a pod. - a tady už byli naši hoše ze hry. Ale stejně. V minulých letech většina diváků v pražských hospodách fandila při utkání Rusko versus USA Američanům. Co se to stalo? Vždyť při různých internetových politických sporech pejorativní výrazy Rusáci a Usáci poletují virtuálním prostorem jak opeřené míčky při badmintonu.

A tak mi to nedalo a několika diváků jsem se na to zeptal. Tady jsou tři nejčastější odpovědi:

1. Já sice Rusáky nesnáším, protože nás v osmašedesátém okupovali a čtyřicet let dusili, takže jsem proti nim vždycky fandil Američanům, ale přece nebudu podporovat někoho, kdo nás vyřadil z boje o medaile neregulérním gólem!

2. Já bych klidně fandil Rusům, protože nás kdysi osvobodili a protože Usáky nemůžu ani cejtit, ale nechci provokovat, abych náhodou nedostal přes hubu.

3. Mně je to jedno, mně jsou Rusáci i Usáci u zadku, já jsem tu na pivu a když už to tu v televizi běží, tak se koukám, ale výsledek mě vlastně vůbec nezajímá.

Jenže když už jsem se pustil do amatérského průzkumu velmi omezeného a specifického vzorku veřejného mínění, zeptal jsem se i na postoj svých respondentů k souběžným rakouským prezidentským volbám. A při téhle otázce docházelo k mírnému oživení v sále, i když odpovědi byly zase tak padesát na padesát.

Dnes jsem si přečetl  k výsledku rakouských prezidentských voleb komentář pane Peheho (o hokeji v něm nemluvil). Pochvaloval si v něm vítězství kandidáta Zelených Van der Bellena, kterého podpořily i strany, jejichž kandidáti pohořeli v prvním kole, ale konstatoval, že ani vítězství kandidáta Svobodných by neznamenalo žádnou tragédii, protože by se brzy ukázalo, že ani on, ani jeho strana nejsou schopni splnit své předvolební sliby.

A jaký přístup k tomu všemu mám já?

V hokeji jsem fandil Rusům, protože byli lepší a alespoň tu bronzovou medaili si zasloužili. Navíc si myslím, že do sportu se nemá tahat politika. Ale v rakouských prezidentských volbách jsem nefandil nikomu, i když musím přiznat, že případné Hoferovo vítězství by mě bylo nezarmoutilo. Když nic jiného, tak by zpupným evropským politikům aspoň nahnalo strach. Protože atentáty islamistických teroristů jim bohužel žádný strach nenaženou. Oni po ulicích nechodí (leda tak s ochrankou) a kavárny pro turisty nenavštěvují. Po bulvárech jen prosviští ve svých pancéřovaných limuzínách (leckdy i s ozbrojeným doprovodem) a na jídlo a na kafe chodí do parlamentních bister a luxusních restaurací, kam se teroristé nedostanou ani náhodou. A pohřby obětí jsou pro ně jen vítanou příležitostí předvést se na veřejnosti a před televizními kamerami.

Ale kdyby dostali strach, že přijdou o své pašalíky a prebendy, možná že by konečně porozuměli i strachu svých občanů. Samozřejmě těch venkovských, nevzdělaných a omezených, za které je označuje většina politiků i politologů, sociologů a novinářů, těch městských, vzdělaných a nadprůměrně inteligentích představitelů soudobých nadnárodních elit, bez kterých si zatím neumíme svůj život představit.

Nebo umíme?