Cirkus, džungle, nebo ZOO?

Co je pro lidi lepší?  Džungle kapitalismu, kde platí zákon "Sežer, nebo budeš sežrán!", či klece a oplocené výběhy komunismu? Anebo snad stáje, králíkárny a manéže socialismu, ve kterých se lze učit a užívat si sena i potlesku?

To je totiž podstatou většiny zdejších politických polemik. A rozvášnění diskutující se buď snaží udělat z protivníka lumpa nebo hlupáka, případně se pokoušejí dobrat příčin jeho "omylu", pochopit je a pak mu je slušně vymluvit. Ale to všechno je marná a tudíž i zbytečná snaha.

Proč? Protože my lidé jsme každý jiný. Což platí ostatně i o zvířatech. Chovatelé koček, koní a psů by mi to jistě potvrdili.

Někdo potřebuje víc než co jiného svobodu a je kvůli ní ochoten vzdát se životních jistot, ba dokonce podstupovat podstupovat nemalá rizika. Jiný se spokojí s vyhřívanou klecí, plnou miskou a oddaností svému pánovi či ošetřovateli. A další pak dává přednost sociálním jistotám a možnosti realizovat se v práci a nějaké té zájmové činnosti, koníčku nebo hoby. (Což je samozřejmě jedno a to samé, ale dávám každému možnost škrtnout výrazy, které ho iritují.)

Jsme v tom dost podobní zvířatům. A není se čemu divit. Vždyť nás stvořil stejný Stvořitel, nebo jsme se vyvinuli ze stejné protoplazmy, to už je jedno. Některá zvířata se opakovaně pokoušejí uniknout z dosahu svých pánů a vrátit se do volné přírody, jiná se i po svém propuštění snaží vrátit do míst, kde měli své jisté.

Máme se kvůli tomu vážit víc psů než vlků anebo víc tygrů než koček domácích? Vždyť je to celé nesmysl - stejný jako tvrzení, že od roku 1948 do roku 1989 jsme žili v pořád stejném útlaku a nesvobodě. Někteří jistě a jiní zase ne. Protože zatímco v utopickém komunismu bez peněz jsme nežili nikdy, v letech 1948 až 1957 jsme žili ve stalinském komunismu, postaveném na kasárenském drilu a stejné menáži pro všechny, a v letech 1957 až 1967 ve státním socialismu, který byl po krátké epizodě socialismu s lidskou tváří v roce 1998 přejmenován na socialismus reálný (tedy reálně dosažitelný).

Ten končil ze Sovětského svazu importovanou, tehdejším vedením KSČ vesměs nevítanou a tudíž i jak jen to šlo bojkotovanou "perestrojkou", načež vyvrcholil společenským zvratem, který jedni nazývají sametovou revolucí, jiní kontrarevolucí a další jen státním převratem. A není divu, že listopadové události roku 1989 vítal skoro každý - stejně jako tzv. pražské jaro v roce 1968.

Vždyť z balkonů českých náměstí a posléze i z novin, rozhlasu a televize zaznívalo, že jsme celá ta léta žili v kruté nesvobodě, bydleli v králíkárnách a jedli jedovaté potraviny. Občanům se slibovalo, že do nějakých deseti let doženeme když ne ve válce vítězné Spojené státy nebo sice poražené, ale Evropu už zase rozhodujícím způsobem ovlivňující Německo, tak aspoň náš někdejší "žalář národů"  Rakousko. Že u nás nastane názorová i ekonomická pluralita a vedle státních a družstevních podniků dostane prostor také soukromý sektor, čímž se vytvoří zdravé tržní prostedí, ve kterém konkurence povede ke zvyšování kvality nabízených výrobků a služeb. A první (a zatím i poslední) "umělecký prezident" republiky varoval veřejnost, aby nevěřila přátelům starých pořádků, kteří je budou strašit nezaměstnaností, ztrátou sociálních jistot a podobnými nesmysly. Zato jim slíbil pravdu, lásku a svobodu. Pohybu, slova i spolčování. Stejnou pro všechny. Na to jsem málem zapomněl.

Co z toho se splnilo a co ne, ať si každý posoudí sám. Stejně jako to, o co stojí on anebo jeho děti. A podle toho ať se rozhodne, komu dá svůj hlas v předčasných volbách, kterým se možná nevyhneme. Ale ať nikdo nenapadá ty, kteří volili někoho jiného než on, a neobviňuje obyčejné lidi, kteří byli v historii vždycky solí země, z hlouposti, malosti a neschopnosti postarat se sami o sebe. A naopak - ať nikdo neuráží ty schopnější, než je on sám, jen proto, že jsou vzdělanější a úspěšnější.

Pokud ovšem nejde o lidi schopné všeho, kteří si přivlastnili vinou špatné politiky většiny polistopadových vlád a jimi prosazované legislastivy neúměrnou část toho, co bylo v této zemi dělníky, farmáři, umělci, vědci a živnostníky všeho druhu vytvořeno!

To ostatní je jen propagandistická omáčka plná lží, polopravd a insinuací. Ať už ji vaří kuchaři na levé či pravé straně politického sporáku. Takže si dejme dobrý pozor! Neobjednávejme si z jejich jídelních lístků, kterým říkají politické programy, nic, co jsme už v minulosti ochutnali a co jsme nedokázali strávit bez vážných zažívacích obtíží.

A kucmoch z tvrzení, že tu či onu polévku přesolil ten druhý, jim už proboha nežerme!

P. S.

Protentokrát a zcela výjimečně otevírám ke svému článku diskusi, protože mě samotného zajímá, kdo z potrefených hus a kačerů se ozve. A pro ně - ale nejen pro ně -  přidávám na závěr jako přídavek svou téměř dětskou říkanku:

Není osel jako osel,

ani mezek jako mezek.

Jeden pole řepkou osel

a jiný se s hnojem veze.